Nohejlův komorní počin zavírá nesourodou skupinu lidí do jednoho zašlého kulturáku kdesi v bezčasí normalizace a staví je do nezáviděníhodné situace - jejich pijatyku po divadelním představení naruší opilý ruský důstojník. Výsledek chytře balancuje mezi dramatem a absurdní komedií a vše halí do znejišťujícího oparu, který je, ano, poněkud psychedelický. Rozhodnutí doprovodit barevně výrazné obrazy muzikou, která se inspiruje v hudební vlně končících šedesátek, tak bylo naprosto případné.

O scénickou hudbu se postarali La Petite Sonja a Hank J. Manchini (zde uvedeni jako Disco Ocultista), tedy ústřední dvojice formace Kill The Dandies!. Jejich náladotvorné instrumentální kusy fungují velice dobře i bez obrazu, důkladně vykreslují atmosféru a vláčné, elektronickou mlhou zahalené tracky jako "The Night Is Coming" nebo "Occupation Waltz" by se neztratily v jukeboxech Lynchova seriálu "Twin Peaks". Spíše kratší věci jsou tím méně nápadným na celém soundtracku, přesto fungují výborně a rozhodně nejsou do počtu.

Svůj prostor dostala i domovská formace dua. Ta kromě houpavé "Night City Heat Speed" přispěla také třemi verzemi ústřední písně "How To Hold A Gun" - chytlavou temnou hitovku tu tak máme k dispozici jako instrumentálku a pak s anglickým a ruským textem.

Dvěma výraznými příspěvky, přičemž oba pocházejí z loňského alba "Surreal Meadow", se blýskli Madhouse Express. Ve dvou podobách - křehčí a hrubší - se představila skupina Rány Těla, sestavu doplňují uvolnění Thee Lazy Eyes se surf-rockovou "Beach", stylově blízcí, jen o něco ostřejší Old Folk House a ještě Metronome Blues a Beps'n'Johnnies. Nad celou sbírkou se vznáší jednolitý opar rozostřených kytar a nervózní elektroniky, skladby tak drží pohromadě a fungují jako sevřené album.

Tvůrci se ale nedokázali vyhnout zásadnímu neduhu písničkových soundtracků: vloženým úryvkům dialogů z filmu. Bez kontextu právě nedávají mnoho smyslu a o něco snižují poslech. Místy totiž skutečně ruší a brání plynulému toku hudby. A už vůbec tyto výseky nefungují tak, jak pravděpodobně tvůrci zamýšleli. Opakováním při přehrávání muziky se z nich klasické hlášky nestanou. Zevšední totiž velmi rychle.

K plnému docenění kolekce není film nezbytností. Velice dobře funguje samostatně, jako erudovaně sestavený výběr domácí retro-psychedelie, řekněme, mainstreamovějšího ražení. Výsledek má s vysokou pravděpodobností delší trvanlivost než samotný snímek, který je, navzdory svým nesporným kvalitám, spíše určen pro klubová kina.