J.A.R. jsou na scéně více než tři dekády, ale za dobu, kdy spousta kapel stačí zazářit a taky vyhasnout, neztratili ani špetku ze své unikátnosti - a v mnoha ohledech nenahraditelnosti. A ačkoliv je cesta k tomu stát se revivalem sebe sama jednoduchá a velmi snadno je možné pokračovat jen na půl plynu a tak nějak z podstaty, formace s Romanem Holým v pozadí má stále svou relevanci. Devět pánů na pódiu to ví - a ví to i publikum, které v pražském klubu udělalo takovou atmosféru, že se snadno zapomínalo na covidový marasmus venku.

S akademickou čtvrthodinkou po ohlášeném startu akce vlétla skupina na pódium s tóny "Ještě se připlazíš" ze stále poslední desky "Eskalace dobra". Z té se ostatně hrálo docela dost. Písně jako "Když ti před Moskvou dojde pervitin", "Zhublas", "Žárlíme na Romana" hladce zapadly mezi starší kusy. Koncertní jistoty "Bulháři", "Hanka" nebo "Jsem pohodlný" se propojily s nekorektně nerádiovými kusy typu "Superpéro" (který muzikanti věnovali všem cimickým zrůdám a uvedli diskuzí o tom, že je trochu riziko tenhle song hrát a ze setlistu by měl zmizet), "Metamegamastítko" nebo "O lidech řekla Míša".

Vyvážený průřezový setlist v podstatě nenabízel prostor k oddechu. I proto, že se na pódiu pořád něco dělo. Dan Bárta se v J.A.R. očividně baví nejvíce ze všech svých projektů, Jednotka Akademického Rapu mu dává prostor se vyřádit, ale zároveň se nemusí nijak omezovat ve svých schopnostech. Oto Klempíř odehrál koncert s jakýmsi stoickým klidem, přesný v rapu i ve zpěvu, úsporný, ale pádný v pohybu. No, a konečně neřízená střela Michael Viktořík, vtipný, zábavně sebestředný, čas od času již poněkud zadýchaný, ale jasně opanující nepříliš prostorné jeviště.

Činil se samozřejmě i zbytek bandu. Výsledek? Natlakovaný proud unikátní energie, který strhával, pohlcoval a hlavně bavil. To se pak snadno odpouští i nepříliš podařený zvuk, v němž se hlavně vokály nepříjemně slévaly dohromady a srozumitelnost byla jen částečná a spíše odhadovaná.

Tuhle bandu padesátníků to ohromně baví. Je to vidět a přenáší se to i na publikum. Kapely jako J.A.R. potřebujeme. Pohybují se na hraně mainstreamu a přesto mu neustupují a zachovávají si svůj přístup, který je v příkrém rozporu s populární korektností. Těmhle muzikantům není nic svaté. A to z nich dělá neopakovatelný zjev. Další dva koncerty jsou vyprodané. Oprávněně.