Vůbec nevím, co o Mekym mám napsat právě teď, pár hodin po jeho odchodu na věčnost. Můžeme tomu říkat nekrolog. Anebo vzpomínka na přítele. Protože Meky byl můj celoživotní přítel, i když osobně jsme se znali posledních dvacet let. Jeho hudba byla mým přítelem. Tím, čemu se říká soundtrack života. Od chvíle, kdy jsem začal muziku vnímat více než jen jako kulisu, jako něco, bez čeho by se dalo žít jen velmi těžko. V časech krásných a příjemných i v časech, kdy mi do Člna tiekla voda, dostal jsem K.O. a volal jsem Mayday.

Jeho songy mne provázely odjakživa, a ačkoliv jsem měl pochopitelně rád jeho hity (na koncertech se Miro Žbirka omlouval posluchačům, že během dvou hodin zkrátka všechny nemůže zahrát, protože jich má příliš hodně…), vždy mne nejvíc přitahovaly ty méně nápadné, skryté poklady, které na rozdíl od "Bieleho kvetu", "22 dní" a "Čo bolí, to prebolí" byly tak nějak jen moje. A byly to ty vážnější písně, "Tvár", "Mesto spí", "Na klzisku", "Kráľovná rannej krásy", "Biela hmla", "Pár slov", "Nie som sám" a další niterné zpovědi, ve kterých se Meky trochu odhaloval, kde zpíval o svém smutku a temnějších náladách. Protože to nebyl jen ten vždy optimisticky naladěný věčný chalan, jak ho vnímalo jeho široké publikum, ale normální člověk.

Já vím, že je to hrozné klišé, ale Meky byl prostě gentleman. Nezatěžoval nikoho svými problémy a vždy vytvářel prostor pro dobrou debatu. Aby to lidi bavilo. Jeho posedlost hudbou byla pověstná, dokázal diskutovat hodiny o staré i nové muzice, neustále sledoval hitparády a hledal návaznosti na milované "sixties".

Před dvaceti lety, když jsem se stal Mekyho webmasterem, jsme spolu jeli jeho autem do Vídně na koncert Paula McCartneyho. Předtím jsme měli pár hodin času, procházeli jsme se po městě a bavili se o The Beatles, jak jinak. Já už nevím, co všechno jsme stihli probrat, ale ten pocit z úžasného odpoledne, ten už mi zůstane navždy. Pamatovat si budu i den, kdy jsme se šťastnou náhodou setkali v Londýně, zašli jsme na kafe a Meky mi nadšeně ukazoval čerstvě zakoupenou partituru "God Only Knows" od The Beach Boys, protože "to je nejlepší, ale taky strašně těžká skladba".

Meky, díky za hudbu k životu celých generací. Za nestárnoucí hity, za humor a tvou laskavost.

Peace and Love.