Na začátek našeho povídání bych se rád vrátil trochu do minulosti. Jak začaly vaše námluvy s Petrem Ostrouchovem?

Tehdy šlo o ceny Český lev. Petr za mnou přišel s tím, že by byli rádi, kdybych tam zazpíval s Adamem (Mišíkem, Vladimírovým synem - pozn. red.) "Variaci na renesanční téma". Tak jsme se domluvili, že ano, ale že on udělá trošku jinou verzi té písničky. Petr udělal nové aranžmá a mně se to líbilo. Byl jsem v té době v situaci, kdy jsme s kapelou Etc… pořád tak naznačovali, že bychom měli natočit další album, že už jsme sedm, možná osm let nic nevydali, ale pořád chyběl materiál. Já měl pár svých písniček, Pavel Skála něco přinesl, Jirka Veselý taky, ale to bylo všechno.

Tak jsem si, po té zkušenosti s Českým lvem, řekl, že zavolám Petrovi. Povídám mu, že mám pár skladeb, a poprosím ho, jestli by se mnou nespolupracoval na albu. Odpověděl: "Právě jsem ti chtěl volat a chtěl jsem ti to nabídnout." Takže to vyznělo trošku osudově. Domluvili jsme si schůzku, sešli jsme se, rozuměli jsme si v tom, co se nám líbí, a tak jsme se pak domluvili, že se mého alba chopí jako producent. Rovnou mi ale řekl, že to nevidí s Etc…, že by to raději natočil se svými hudebníky, se kterými se zná, rozumí si a se kterými jsou na sebe i hudebně naladění. A pak už se to jenom dělo.

Jak na to reagovali kolegové z Etc...?

Oznámil jsem jim, že jsem se takto rozhodl, a většinou to pochopili, protože takhle bychom se dohadovali několik dalších let, a to já už tu nemusím být. Jsme ve velmi dobrém vztahu, koncerty jsme ještě hráli společně, ale na desce jsem začal spolupracovat s Petrem.

Za "Jednou tě potkám" jste dostali šest cen Anděl. Jaký to byl pocit? Čekali jste, že by to mohlo něco hodit?

Já jsem o tom takhle nepřemýšlel. Když jsme to dotočili, měli jsme pocit, že jsme udělali dobrou desku. Muzikant většinou pozná, že to dopadlo dobře. Ale o cenách jsme vůbec nemluvili. Pak, když přišly nominace, byli jsme v očekávání, kolik z těch nominací bychom třeba mohli, kdyby to dobře dopadlo, proměnit. A dopadlo to tak, jak to dopadlo. Pro mě to bylo překvapení, protože v cenách jsem se nikdy nepohyboval a na medaile taky moc nejsem. Takže to bylo velké překvapení, ale přiznám, že jsem měl radost.

Měl úspěch prvního alba vliv na to, že jste šli do další desky?

Když jsme oslavovali Anděly, Petr se tak potutelně usmál a ptal se: "Tak co, Vláďo, kdy natočíme další album?" Tak jsem řekl, že až nám shůry pošlou nějaké nápady. Smál se, ale brzy mi poslal osm věcí, využil toho průseru (pandemie covidu-19 - pozn. red.), kdy muzikanti neměli práci a měli spoustu volna. Já jsem mu poslal nějaké texty, on udělal osm písní a najednou jsme měli materiál. Domluvili jsme se, že budeme točit pozvolna, protože moje zdraví se horší. Takže jsem zajel jednou za měsíc do studia Sono, když tam bylo volněji, nahrála se píseň, někdy dvě. Točili jsme na etapy skoro rok, a nakonec bylo hotovo.

Takže ty bohaté aranže a hromada hostů jsou v podstatě dědictví covidu?

Já si nemyslím, že doslova. Nevím, jak to měli ti zahraniční hosté doma, ale Petr si v podstatě usmyslel rozšíření kapely o tyto, z našeho pohledu, významné muzikanty. A jak je producent a taky právník, tak prostě poslal e-mail třeba The Blind Boys of Alabama, poslal jim písničku a oni měli jen jednu věc: že chtějí vidět text a jestli je tam něco o pánubohu. A on jim řekl, že tam něco o pánubohu je - je tam verš, že když hráli Beatles, tak i pánbůh tancoval. To se jim líbilo.

Pak je tam ale i ďábel.

Ti jsou spolu furt. Bůh a ďábel, odvěký souboj.

Bylo něco, čím vás Petr Ostrouchov vyloženě překvapil? Předpokládám, že jste nahrál zpěv a Petr už si to poskládal...

Když jsem zpíval, on už to měl s muzikanty většinou nahrané. Ale překvapili mě. Například ta "Šedesátá léta", to je jediná píseň staršího data, uvažovali jsme o ní už na předchozí album. Měl jsem to trochu jako reggae, a nešlo se toho chopit, nějak to chlapcům nesedělo, tak to opustili. Teď mě překvapili. Petr říká: "Poslechni si to," a pustil mi demáč, kde kluci hráli skoro swingující blues. Tak to bylo překvapení. Hned jsem přepsal prostřední sloku, o těch ženských, aby to bylo trošku odlehčené, předtím jsem tam měl něco jiného. A dokonce se to dostalo na singl.

Proč padla volba zrovna na tuhle písničku?

Padaly různé názory, dokonce režisérka, která tehdy dělala klip k "Jednou", navrhovala, že by bylo bezvadné udělat "Noční obraz". Ale já jsem byl proti, protože jsem nechtěl, aby to bylo znova totéž - závažná píseň na báseň Václava Hraběte. Ta píseň není nijak horší, ale já jsem měl představu, že by singl mohl být odlehčenější. To nové album je trochu vážnější, jakoby meditativnější, v pomalejších tempech. Proto jsem chtěl, aby to bylo anoncované sice nostalgií, ale zároveň s pohodou. Což se i díky Michaele Pavlátové a manželům Májovým (režiséři videoklipu - pozn. red.) zadařilo.

Je to asi nejlehčí písnička na desce, spolu s úvodní "Krok sun krok".

Ta s těmi důchodci. Ano, to jsou odlehčené věci. Mám docela jasný systém toho, co by na každé desce mělo být - trochu dojmout, trochu rozveselit. Ještě "Příběh" patří do té veselejší části alba.

Jak píšete texty? Kde čerpáte inspiraci?

Většinou verše přicházejí nad ránem, což je zvláštní. Já jsem noční pták, ale někdy se vzbudím třeba v šest hodin ráno a mám v sobě sen. Když je to nějakým způsobem uchopitelné, mám u postele iPad, z kterého si před spaním vždycky čtu, a tak si to hned začnu psát. Třeba se mi líbí nějaký verš nebo část textu a pak to dopisuju. Někdy to jde rychle, někdy ne, to má každý autor různě.

Padly nějaké věci pod stůl? Bylo těch osm věcí od Petra...

Ty byly dobré, bylo jasné, že jsou v pohodě. Já si myslím, že nic nepadlo pod stůl. Petr ještě něco přinesl, nakonec i toho Davida Stypku. Tam jsem měl malinko strach, aby to nebylo moc patetické v mém podání, ale myslím, že to dopadlo dobře.

Mně přišlo, že obě desky pro vás byly svým způsobem překračováním vaší komfortní zóny, na kterou jste byl roky zvyklý s Etc... Nebyla tam i nervozita?

Nebyla, protože my bychom to s Etc... dohromady nedali. Nebudu to nijak konkretizovat, ale byly tam i nějaké antipatie mezi některými muzikanty. Což byl jeden z důvodů, proč jsem se obrátil na Petra. A tam už žádný problém nebyl, vyhovujeme si lidsky i hudebně.

Má na vaše rozhodnutí přestat s koncertováním vliv covid?

Covid na to nemá vliv vůbec žádný.

Přerušení těch koncertů...

Míval jsem před koncerty těžké psychické krize, deprese, protože moje zdraví je komplikované a bohužel ne dobré, a já před těmi koncerty téměř psychicky kolaboval. A díky covidu, když jsme nehráli, jsem pocítil, že je mi psychicky lépe, což je paradox, ale bylo to tak. Já už uvažoval dva roky, že už je to pro mě zátěž, kterou zvládám jenom z posledních sil. Tak jsem se pak rozhodl, oznámil to, kluci z kapely tomu rozuměli, protože oni ty moje stavy viděli, takže tam nebyla žádná nepatřičná reakce.

Nahrávání desky byl trochu jiný druh práce, protože my jsme to točili dohromady rok, ale jen třeba jednou za čtrnáct dní jsem šel do studia, takže to nebyl ten stres. Studio je pro mě méně náročné, já se nadopuji léky, případně trochou kořalky, ale není to ten stres, že musím. Ten koncert musíte, to nejde jinak. Člověk vyleze na pódium a musí to dát, protože lidé si zaplatili, těší se na to, mají z toho radost, většinou mají nás nebo muziku, kterou produkujeme, rádi. Prostě mi to pak bylo trapné, že mi bylo tak zle, že jsem se dopoval čím dál tím víc, a když jsem to řekl svému lékaři, jenom se zhrozil.

A pak se radoval, když jste řekl, že končíte se živým hraním...

To se tak nedá říct, ale považoval to za rozumné rozhodnutí.

Je nějaká šance, že byste to s Petrem zkusili do třetice?

Nějaké úvahy Petr přednesl, ale zatím nic neplánujeme.

Bavilo vás to, předpokládám...

V tom studiu jsem někdy nenazpíval ani notu, protože mi bylo tak zle, že mi nestačilo ani těch 80 miligramů hydrokortisonu. Ne že by bylo složité to technicky zazpívat, ale někdy to nešlo. Zvlášť když jsem doma zapomněl svůj sprej na astma. Ale Petr je velmi vstřícný producent, kamarád, a když viděl, že to nejde, nedusil mě. My jsme neměli limit. Řekli jsme si, že netočíme album, že jenom točíme nějaké písničky, a když to půjde, tak z toho možná někdy nějaké album uděláme. Bylo to psychicky odlehčené, necítil jsem žádný tlak, že musím, a tak jsem zpíval uvolněněji, a to se na výsledku, myslím, odrazilo.