Na internetu se o nich dočtete, že jejich vystoupení jsou proslulá všelijakými bizarními prvky - močením, nahotou, zapálenými kytarami, závody autíček na dálkové ovládání, ohňostroji, zvracením, ... Onehdy jim po pódiu prý pobíhalo i živé kuře. Když u nás Black Lips hráli naposledy, byl zrovna Halloween, takže vytáhli ze šatníku děrovaný nátělník nebo kostým nemocniční sestry, pod nímž byly saxofonistce záměrně vidět výrazná tanga, zmalovali se od hlavy až k patě a jeviště smíchovského MeetFactory zaházeli toaletním papírem.

To všechno už ale bohužel odvál čas. "Trochu jsme dospěli," říkají dnes o sobě. A tak už se Palác Akropolis dočkal skoro normálního, civilního koncertu. Dokonce i ten kamioňácký megaknír z tváře Jareda Swilleyho už zmizel. A i když je fajn, že do popředí se po čase zase dostala hudba samotná, nelze se ubránit tomu, že je to docela škoda. Black Lips díky tomu byli výrazní, snadno zapamatovatelní a čněli z davu. Teď už během vymezené hodinky mohli zaujmout jen svým garážovým rockem s cedulkou "Made in Atlanta". Kouzlo je tak pryč.

A stejně jako před lety fanoušky přestali zajímat Kiss, když na čas vystupovali bez výrazného líčení, nebo před pár lety Hollywood Undead, když po letech sundali masky a zjistilo se, že ta jejich hudba zas až tak za moc nestojí, zjišťujeme nyní u Black Lips, že jsou na světě skupiny s muzikantsky poutavější tvorbou.

Ale třeba za to nemůžou. Možná že jen - stejně jako jejich předkapela - doplatili na práci zvukaře. Půlhodinka v podání česko-anglického garážového dua Arrogant Twins totiž byla jedním velkým bolehlavem. Což ale vůbec není chyba jeho členů. Znáte ten pocit, když na koncertě zhruba tušíte, co byste přibližně měli slyšet, a ono to nejde? Tak to bylo přesně ono.

Krátké, hrubozrnné songy by za normální situace mohly znít podobně jako třeba slavnější Slaves, to by ale z reprobeden muselo jít ven i něco jiného než změť kytarových tónů s přebuzenými činely, v nichž jste absolutně neměli šanci rozumět tomu, o čem dvojice s nefalšovanou punkovou náturou zpívá. A než aby si s tím zvukař trochu pohrál, radši přidal na hlasitosti. Jako návštěvník tak potom jasně slyšíte, že Arrogant Twins hrají nějaký nářez, ale o čem v něm jde, nemáte možnost rozluštit, ať už si v sále stoupnete kamkoliv. Nehledě na to, že se bubeník dobrou třetinu vystoupení marně dožadoval chybějícího mikrofonu.

A s Black Lips to bohužel nebylo o mnoho lepší. Jejich songy jsou naštěstí o něco členitější, mají výraznější melodie, a když je máte naposlouchané, u refrénu se chytnete. Jenže i tady se ukázalo, že když střídavě zpívají čtyři z pěti muzikantů do čtyř různých mikrofonů, zvukař mezi nimi nestíhá přepínat. Některé členy jsme tak v různých fázích koncertu slyšeli příliš slabě a takový saxofon už nebyl slyšet vůbec. Což je u tak výrazného hudebního nástroje s podivem.

Z odehraných songů šlo bezpečně rozeznat například "Can‘t Hold On", "Crystal Night", "Holding Me, Holding You", "Boomerang" nebo "Hooker Jon". Divoké roky připomněla nárazová líbačka mezi dvěma kytaristy. Jinak to ale kvůli nevyváženému zvuku žádný velký kulturní zážitek bohužel nebyl. Což zvlášť v dnešní době opravdu zamrzí.