Dějiny možná píšou vítězové. Muziku však mají na svědomí rebelové.
© HOST Pro většinu lidí jsou dějiny hudby pouze matným pojmem ze školních učebnic, s nímž má jejich vlastní posluchačský zájem jen málo společného. Pestrému dvacátému století předcházejí portréty vážných skladatelů a napudrovaných paruk. Dál do minulosti už je jen doba chorálů, lidových písní, louten a temna. Archeologické nálezy a historické zkoumání však ukazují, že hudba člověka provází od počátku lidstva: písně byly důležitou součástí lovu i duchovního života, šumění lučních trav znělo jako koncert. Proč se tedy z dějin hudby staly nudné zástupy úspěšných mužů?
Hudební historik a kritik Ted Gioia ve své odvážné knize
"Hudba, podvratné dějiny" tvrdí, že to je dáno obecně revolučními možnostmi hudby. Společnost musela rebely nejdříve potlačit a teprve poté jejich inovace zpracovala do krotkého hudebního kánonu. Vyprávět dějiny hudby proto pro Gioiu znamená vyprávět příběhy odpadlíků a podivínů, kteří hledali nové způsoby, jak, kde a pro koho vyluzovat zvuky či jen poslouchat.
Ted Gioia (nar. 1957) je americký spisovatel, historik hudby, jazzový kritik a pianista. Studoval na Oxfordu a Stanfordu, kde také založil studijní program zaměřený na jazz. Dlouhodobě se věnuje studiu a popularizaci jazzové a americké lidové hudby. Vydal řadu knih, například oceňovanou "The History of Jazz" ("Dějiny jazzu", 1997) nebo úspěšnou trilogii o lidových písních: "Healing Songs" ("Léčivé písně", 2006), "Work Songs" ("Pracovní písně", 2006) a "Love Songs" ("Milostné písně", 2015). "Hudba, podvratné dějiny" (2019) je zatím jeho poslední knihou.