Naděje. Přesně takový podtitul si do názvu pro letošní rok vetkl jeden z největších, nejstarších a hlavně nejkvalitnějších festivalů u nás. Těžko zvolit něco příhodnějšího. Netradičně jen ve dvou dnech a s celou řadou kompromisů se pokusil alespoň na pár desítek hodin udělat z Letiště Věkoše to nejbáječnější místo na zemi. Takové, na které se celý rok těšíte a které vás nikdy nezklame. A i když někdy vlastní vinou, jindy cizím zaviněním tu a tam nějaký ten škraloup měl, musíme to na vás vybalit hned při startu: podařilo se.

Aktuální vládní nařízení dovolují festivalům pozvat na místo konání maximálně sedm tisíc návštěvníků, což je zhruba třetinová kapacita běžného Rock for People z dřívějších let. (A tím covidové okénko raději uzavřeme.) To se samozřejmě nutně podepsalo na line-upu, který by s předchozími ročníky soupeřit nemohl, ale v aktuálním nastavení světa je zázrakem, že odřeknout nakonec musel pouze JC Stewart.

Jste-li fanoušky konspiračních teorií, mohli jste si všimnout, že až na výjimky dramaturgie následovala zřetelný vzorec tří variant: a) zahraniční kapely vozíme z Německa nebo ze Švédska, b) pozveme domácí spřátelené začátečníky, kteří zahrají za pivo a párek a c) musíme nechat pár slotů pro Evropu 2, která si coby mediální partner dosadí své koně.

Občas ty kontrasty bily do očí, a jelikož se hrálo jen na dvou pódiích (to třetí bylo vyhrazeno aktivistům za životní prostředí, kinu a výjimečně i koncertům - například Vanessy nebo PSH -, celá scéna navíc byla poháněná pouze vodíkem), bylo zejména v odpoledních hodinách složitější najít si zábavu, pokud vás právě vystupující interpret nezaujal. Třeba taková srnka si nevybrala ani jedno a z areálu vyběhla na klidnější pole.

Jak už se stalo tradicí, areál byl zase přeskládán úplně jinak, než si lidi pamatovali z loňska. Hlavní KB stage sice zůstala víceméně na svém místě, byť ona samotná byla menší než v předchozích letech, ale třeba velká ranvej naproti valu zůstala nevyužitá. Menší YouTube stage našla místo tam, kde dříve stávalo šapitó. Chyběl bazén, táborák i koncerty ve špatně nazvučitelných hangárech. Ale to je pochopitelné.

Naproti tomu se však udělalo více místa pro Karaoke stage - a tady je třeba se poprvé a naposledy vážně vymezit. Na festivalu typu Rock for People hulákání opilců do hitů Michala Davida nebo Heleny Vondráčkové, ještě na tak frekventovaném místě, jakým je hlavní křižovatka, nemá co dělat. Tam se jezdí za kulturou, proboha! Nedělejme prosím z tak prestižní mezinárodní akce lokální hudební slavnosti, těch je všude dost. V každém případě je třeba zmínit, že areál Festivalparku je už pár měsíců konečně ve vlastnictví pořadatelů, tak nezbývá než se začít těšit na změny k lepšímu.

A ta opravdová hudba? Co se týká domácích Cigarette Syndrome, tak u nich - stejně jako u Evelynne hrajících v sobotu nebo Lighthouse Keeper - platí, že se bohužel není čeho chytnout. Jsou to přesně ty typy kapel, které by za normální situace hrály v hangárech pro pár nejvěrnějších, zatímco teď jim přihlíželi všichni ti, kteří už se živé hudby nemohli dočkat. Žádná z této rockové trojice nehrála špatně, ale bohužel ani dobře. Prostě zapomenutelný průměr. Pardon.

O něco lepší byli indierockeři WYFE, což je další z řady skupin, v nichž působí kytarista a hudební publicista Martyn Starý a kterou tu a tam zahraje i Óčko. Tato formace má díky frontmanovu vokálu a výrazným synťákům nejblíže k Editors, jen ty texty by ještě potřebovaly poladit. Jinak se ale jednalo o příjemnou jednohubku.

DOMI je projekt dcery brankáře Dominika Haška, který se už dostal do rotací Evropy 2. I když by zlí jazykové mohli mluvit o tlačence, charakter hudby, kterou Dominika se svou prozatím v Česku usazenou kapelou vytváří, se do jejího playlistu velmi hodí. Mezi všemi těmi více či méně podladěnými kytarami to bylo milé zpestření.

Totéž se dá říci i o Annabelle, jež vystoupila v sobotu. S hudbou v produkci Ondry Fiedlera se pokouší stát českou Ritou Orou. Místo bandu má zatím jen živé bicí a DJku, která pouští podklady sice neoriginálních, ale zato alespoň současně znějících hitů. A byť byly obě zpěvačky dramaturgicky trochu jinde než zbytek line-upu, ve finále je vlastně dobře, že prostor dostaly neokoukané tváře, které zpívat naživo jen tak někde neuslyšíte. Alespoň prozatím.

Spoustu radosti ale přineslo vystoupení Deaf Heart. A to nejen proto, že pro ně pisatel článku v Andělech hlasoval v kategorii objev roku, a tudíž měli určité sympatie jisté, ještě než vůbec začali. Nová skupina kolem Thomase Lichtaga, kterého si můžete pamatovat z už bohužel nefungujících Airfare, měla styl, působila profesionálně a její garážový rock měl správný rockový odpich. A především se jí povedlo to, co žádné z trojice průměrných formací výše zatím ne - každá skladba měla jasnou, čitelnou tvář. Songy od sebe byly snadno rozeznatelné, jejich melodické háčky byly zapamatovatelné, a přesto k sobě všechny ladily a působily jako jeden celek. Slovy seriálu "Mandalorian": "This is the way."

Úplně jinou příchuť rockové hudby přinesli The Silver Spoons. V prvé řadě čněli už tím, jak vypadali. Košile v havajském stylu měl na festivalu málokdo a každé kapele pomůže, když se před nástupem na stage zamyslí nad tím, jak bude jako celek vypadat. Druhým a neméně důležitým bodem je excentričnost frontmana, jenž dokázal strhnout davy na svou stranu. Euforický prožitek, hecování, rozevláté skákání po pódiu a tomu odpovídající muzika podtrhly úspěchy z rotací v rádiích. Teď už zbývá jen dostat se mezi všechny ty Miraie, Jeleny a Kryštofy, ať si jich pořádně všimnou i pořadatelé konzervativnějších festivalů a s nimi i široká veřejnost. Mají k tomu krásně umetenou cestičku.

Po ní už v podstatě jdou John Wolfhooker, kteří zaskočili za absentujícího JC Stewarta. Jejich tvrdá muzika je ale pro uši zkoušené tím nejlepším světovým metalcorem pořád moc měkká, a tak na jejich vystoupení pochvalme spíše vtipnou výzvu ke skupinovému dřepu: "Kdo zůstane stát, volí Babiša!" Bod navíc i za hostujícího Bena Cristovao, který s nimi nazpíval "Tidal Wave" a v zákulisí se snad i stihl pozdravit s kolegy z Eurovize.

Švýcarské duo Ikan Hyu bohužel silnější dojem nezanechalo a to i přesto, že k nám dámy přijely ověnčené zkušeností ze showcaseové přehlídky Eurosonic. Podobně na tom byli i Venues, post-hardorová parta ze Stuttgartu se zpěvačkou Lelou Gruber ve svém čele.

"Jestli ještě někdy přijedou, zasloužili by si větší scénu," psali jsme v reportáži z RFP 2017. Metalcoroví mladíci Imminence od té doby vydali vynikající studiovku "Turn The Light On", jejíž deluxe edice s alternativními verzemi skladeb vás přesvědčí o tom, že přirovnání k muzikálnějším Bring Me The Horizon je rozhodně na místě. A není to jen díky netradičnímu zapojení houslí.

Problémy se zvukem se ale zopakovaly. Před čtyřmi lety za to mohl hangár, tentokrát se nepodařilo vyladit ani na mixpultu, a tak jsme frontmana slyšeli jen sporadicky. Každou chvíli na pódium vybíhali technici něco spravovat, a i když v publiku se circle pity tvořily, stále více a více posluchačů si všímalo, že něco není v pořádku. Velká škoda, že tihle Švédové svůj boj znovu prohráli, jinak by se totiž mohlo jednat o koncert do top 5 zážitků letošního ročníku.

Příznivci drtivých breakdownů se ale dočkali hned další den. Annisokay, pojmenovaní podle jednoho z největších hitů Michaela Jacksona, předvedli natlakovaný německý post-hardcore jako letos nikdo jiný. Zvuk kopáku jste cítili dunět v žebrech, která jste měli nakřápnutá z brutálního circle pitu, který vystřídala wall of death i zběsilé veslování. Vynikající show.

Bohužel ani přátelství s talentovanějšími Courage My Love nepomohlo HalfLives vyhrabat se ze šedi alternativního pop rocku blízkého například fanouškům známějších Against The Current. I ty lepší písničky z jejich repertoáru, jako je třeba "Snake", nakonec musely ustoupit stupňujícímu se dešti, který nepřipravené diváky v pitu pod pódiem překvapil a lehce nadprůměrné dojmy přemazal tak, jak to umí jen příroda. Liják přišel znenadání, velmi rychle stoupal na síle, a i když se našlo vícero držáků, skupina nakonec svůj set nedohrála.

Naštěstí ale bouřka nad areálem neměla dlouhého trvání, a tak se především fanynky Måneskin svých idolů dočkaly. Report z jejich show si můžete přečíst tady, o headlinerech prvního dne Mando Diao pak pojednává tento text. Co se týká LANDMVRKS, tam stačí jednoduchý lakmusový papírek. Pusťte si toto:

Nezaujalo? Pak nemusíte zjišťovat nic dalšího, jednoduše to není kapela pro vás. Pokud jste ale naopak docenili ty chytlavé riffy, které jsou tak silné, že se staly bezeslovným refrénem, patrně smekáte klobouk za to, že se Francouzům podařilo oživit žánr zase něčím speciálním. A třeba vás to dovede i k tomu pustit si celá alba a zjistit, že agilní smečka se nebojí ani rapové estetiky a vůbec stojí za pozornost sama o sobě. A i když jí větší publikum slušelo, bude fajn, když k nám zase přijede i do klubu. Tak jako posledně do MeetFactory.

Druhý den už jsme částečně probrali, určitě bychom ale měli zmínit ještě Brando's Eyes. Ti totiž vystřihli tak vynikající cover Linkin Park, že zbytek jejich tvorby už nikoho moc nezajímal. Možná si to kapela nepřečte ráda, ale nabízí se kacířská myšlenka, zda regulérně nedat dohromady tribute band. Poptávka by po něm určitě byla. Vážně. Za tohle by se Chester ani Mike nestyděli.

Domácí frontu dále hájili také I Love You Honey Bunny, kteří už se chlubí předloňskou účastí na Szigetu, a lehce se zdá, že do jejich indie-rocku pronikají vlivy kapel typu Jungle nebo Fickle Friends. Hraje jim to prostě nějak lehčeji a moc příjemně se to poslouchá.

To ostatně platí pro další přítomné Němce. Leoniden už u nás hráli vícekrát, snad jim právě tento koncert pomůže do budoucna k větším sálům. Titul nejukecanějšího frontmana by získal Jakob Amr. To ale není vůbec myšleno pejorativně, naopak jeho promluvy byly sympatické ("Přestaňte kontrolovat ty mobily!") a zapojení diváků do dění působilo velmi nenásilně a přirozeně. Bylo tam hodně falzetů, ještě více hraní na kravské zvony (a to dokonce i uprostřed circle pitu) a nečekaným bonusem byl úryvek klasiky "Freed From Desire". Spousta optimismu a nakonec ještě topení se v bublinkometu. Výborný koncert.

Ghøstkid je projekt, který kolem sebe vybudoval Sushi poté, co opustil řady Eskimo Callboy. Je to hudba temnější, těžší, mnohem méně melodická a tu a tam připomene i začátky Marilyna Mansona. Nebylo to zlé, ale asi to chce ještě čas a více to naposlouchat. Možná že chystaný pražský koncert napoví více.

Než hlavní pódium opanovali headlineři druhého dne, vystoupil na něm ředitel festivalu Michael Thomes se svým nejužším týmem, aby poděkoval fanouškům za věrnost, slíbil úpravy areálu a hlavně oznámil, že příští rok by se festival měl rozrůst na čtyři dny a být vůbec největším ve své historii. Do prodeje na už vyprodaný ročník půjde další várka vstupenek a jako náhrada za The 1975 přijedou Biffy Clyro a vůbec poprvé se k nám podívají i Royal Blood, jejichž aktuální hit "Typhoon" hraje TV Óčko v nejvyšších rotacích. Fenomenální zprávy, velký potlesk, nemůžeme se dočkat. Snad už nás v té době covid trápit nebude.

O největších jménech druhého dne, tedy Missio a The Hives, si zase můžete přečíst samostatné reporty - konkrétně tady a tady.

Nizozemští De Staat patrně patří mezi oblíbence ředitele přehlídky Michaela Thomese, neboť i on se zájmem z davu pozoroval, jak jim to hraje. Jejich netradiční stupňování a opakování stejných riffů na publikum působilo dobře, ovšem jen do doby, kdy jedna z fanynek pravděpodobně zkolabovala, koncert musel být zastaven a byli přivoláni medici. Naštěstí se zdálo, že to nebylo nic vážného, a slečna odešla po svých.

Na úplný závěr se ještě předvedlo trio Skynd, jehož největším komerčním úspěchem je duet s Jonathanem Davisem z Korn. Kdo by ale čekal nu metal, odešel by s nepořízenou. Černý kůň festivalového line-upu má ve svém středu půvabnou blondýnku, která ale cíleně vystupuje se strašidelnou maskou, pohybuje se jako loutka a vůbec má řadu podobných charakteristik jako komiksová antihrdinka Harley Quinn. Hudba, kterou vytváří, připomíná temnou reminesenci na formace jako Crystal Castles, přesto zní nově a neotřele.

Pro ty, co věčně hledají v hudbě něco neoposlouchaného, letošní ročník neměl lepšího zástupce. Jen to všechno sráží fakt, že Skynd hráli na half-playback. Do určité míry to dává smysl, ani hlasové modulátory by patrně nedokázaly naživo zkreslit vokál tak, jak ho známe ze studiových nahrávek, přesto se ale posluchač po jejich koncertě cítil nadšen i zrazen zároveň. Pokud to dokážete překousnout, můžete se na ně zanedlouho vypravit i do Prahy.

A to je v zásadě všechno. Pro úplnost ještě přidáváme top 5 nejlepších vystoupení - Missio, Måneskin, The Hives, Skynd a Annisokay.

Byl to v mnoha směrech speciální ročník, který nelze srovnávat s předchozími. Přesto přinesl všechno to, co máme nejen v redakci na Rock for People tak rádi - zahraniční hvězdy, to nejlepší ze showcaseových přehlídek, mladé a talentované umělce, kterým konzervativnější festivaly ještě nedávají důvěru, bohatou kuchyni, výborný servis pro návštěvníky a hlavně neopakovatelnou atmosféru, která vinou covidu scházela nám všem ještě víc než kdy jindy. Dokonce i mnohými nenáviděný cashless systém fungoval bez problému.

Skoro všichni zahraniční umělci říkali, že je to pro ně jeden z prvních koncertů po dvou letech a že jinde ještě festivaly nejsou. I proto je zázrak, že se jeden takový podařilo uspořádat právě u nás. Jistě to nebylo jednoduché. Děkujeme.