Havířovská skupina Nebe měla před deseti lety zdánlivě vše, co potřebovala k tomu, aby dnes vyprodávala největší haly u nás - schopnost složit hitové melodie, úspěšnou předlohu ve spřátelených Kryštof i snílkovské ambice. Nové EP "Než v tom zůstaneme sami" lze vnímat jako smíření se s tím, že její cesta povede jinudy.
Snad každý domácí hudebník vám řekne, že zásadně nekalkuluje s úspěchem. Výsledná tvorba mnohých z nich přesto napovídá, že minimálně z podvědomí stále vyvěrá potřeba zavděčit se, upoutat pozornost - když už ne přímo muzikou, tak alespoň tématem či emotivním příběhem v pozadí.
Také členové
Nebe v minulosti usilovně vymýšleli, čím by se mohli odlišit od ostatních, případně vymanit ze škatulky následovníků
Kryštofa. V případě jejich zdařilé třetí desky "Souřadnice" to byl originální vesmírný koncept, který se promítl i do následného turné v planetáriích. Na poměry domácí scény šlo o něco nadstandardního, ale nedá se jednoznačně říci, že by tím obliba formace výrazně stoupla.
Pak přišly pro zpěváka Petra Harazina těžké časy v podobě protialkoholního léčení. Jména Nebe sice bylo po následující rok všude plno, o hudbu však v mediálních výstupech šlo až na nejspodnějším místě. Zatím poslední velký hit "Stella" pochází z minulého roku. Přestože ho skupina složila a podílela se na výsledné nahrávce, všichni po vydání básnili jen o kuchařovi Přemkovi Forejtovi, který v něm zpívá o své dceři.
Až na novém EP jako by se Harazin & spol. konečně přestali hnát za metami. Ne snad že by rezignovali na svůj melodický pop-rockový rukopis. Naopak, jejich písničky nadále v tom nejlepším slova smyslu překypují nakažlivou muzikantskou energií a libozvučnými refrény. Ze žádné z nich však nečiší urputnost, žádná evidentně nevznikla jen proto, aby plnila úlohu hitu.
Přesvědčí o tom hned v úvodu "Ranveje" - v podstatě klasická
Nebe skladba s výraznou rytmikou, skákacím refrénem a mírně poetickým textem. Není to kousek, který by potřeboval vyčnívat
píárovými přísadami, vyčnívá totiž přirozeně tím, jak zdařilý je.
V případě singlu pak Nebe sáhli po písničce "Planý poplach" s
Katarínou Knechtovou. Nečekejte tříminutovou odrhovačku s donekonečna omílaným refrénem - její pulsující melodie se rozvíjí postupně, až vykvétá ve strhující finále.
V dalším songu "Kansas City" svůj žánrový rejstřík obohacují o houpavou americkou country, v "bůhvíproč" evokují zjemňující vokály v pozadí gospelové sbory a "Bylo nebylo" se halí do synthpopového oblečku. Všechny žánrové příměsi jsou do celku integrovány s maximální samozřejmostí a lehkostí, z kapely srší chuť se tvorbou bavit, zkoušet a zkoumat své možnosti.
Pomyslnou Achillovou patou ípíčka se stává až závěrečná balada "Drama". V ní posluchače překvapí, že ji namísto Harazina zpívá kytarista Štěpán Petrů, její autor. Jeho hlas byl ponechán snad pro větší autentičnost, ovšem přiznejme si, že skladbě by prospělo, kdyby pěvecké řemeslo nechal na frontmanovi s vokálem charakteristickým pro skupinu.
"Než v tom zůstaneme sami" je dílo, které možná kapele
Nebe nezajistí nějaký mimořádný prostor v médiích ani v rádiovém éteru. Sympatie si ovšem získává tím, že muzikanti ze severu Moravy si na něm na nic nehrají, nekřičí prvoplánově o uměle získanou publicitu. Zkrátka jen dobře dělají to, co umějí nejlépe. Pro zachování vlastní tváře to stojí za to, i kdyby v tom měli zůstat sami.