Ta opatrnost se tak nějak nesla celým festivalem. Jako by se na návštěvnících podepsal ten rok plný nejrůznějších zásahů, omezení, lockdownů, kontrol, příkazů a kdovíčeho dalšího. Na druhou stranu, v podstatě pokaždé se zadařilo. I ty moshpity byly, čtvrteční Decapitated si mohli vychutnat docela solidní wall of death, při setu domácích metalcorových melodiků Skywalker došlo - navzdory pálícímu slunci - dokonce na veslaře. Byl to ostatně velmi příjemný set, v němž se snoubila divokost i melodické pasáže. Byť v nijak objevné směsi, ohlasy The Amity Affliction či náznaky Linkin Park se jen těžko daly přeslechnout.

Jak by asi mohla vypadat nová vlna polského black metalu? Možná jako Truchlo Strzygi, kterým byla stage v Octagonu malá. Zpěvák s řepou na hlavě, za kterou by se nemusel stydět hair-metalový fenomén Dee Snider, do toho blacková nekompromisnost a punková nasranost. Intenzivní, hrubý set plný chaosu. Podivné, přesto s velkým potenciálem. I pár dnů po festivalu se ale nemůžu rozhodnout, jestli mě to bavilo.

Jisté to nicméně je u domácí party Exorcizphobia, která pružně zaskočila za odřeknuvší E-Force. A jako náhrada rozhodně nehrála. Podobně jako na nedávném Obscure Mosh v Modré Vopici to byl energický set plný jakostního thrashe bez hluchých míst.

Slunce konečně zalezlo za hradby a já se přesouvám k hlavnímu pódiu, které právě obsadili slovenští Čad. Dostali tak nejlepší hrací čas ze (skoro) domácích spolků a popasovali se s ním výborně. Poměrně statická trojice nepotřebuje velkou show a přesto publikum uhrane: svou energií a také silou slova, neboť texty v její tvorbě vždycky hrály zásadní roli. Do Josefova Slováci přivezli průřez svou diskografií, od jistot typu "V Krku Krv" či "Mociar" až po fláky z poslední desky "Zabi Ma", a navrch jeden nový song z právě dokončeného alba, poctě domácím metalovým legendám. Milé, jen co je pravda - a vypadá to, že je na co se těšit. Čad jsou ve skvělé formě.

Švédské true-black metalové hvězdy Marduk, jedno z největších jmen festivalu, si nemohli vybrat lepší podmínky - se začátkem jejich setu totiž začaly nebe za pódiem prořezávat blesky. Atmosféra jako řemen, jen co je pravda, škoda, že se ji nepodařilo tak úplně podpořit i děním na pódiu. Pro Marduk to byl první koncert po dlouhé době, a jakkoliv ho zdobily některé zásadní skladby vybrané napříč prakticky celou diskografií (byť kupodivu bez emblematické "Panzer Division Marduk"), setu neustále padal řetěz kvůli prodlevám mezi skladbami. A to takovými, že by do něj nacpali o jednu či dvě položky více.

Na chladnou švédskou vlnu zahráli i Hypocrisy, kteří se na plakátech (a tričkách) z letošního ročníku skvěli úplně nejvýše. Parta kolem Petera Tägtgrena vlétla na pódium jako smečka vyhladovělých psů. Aby ne, společně nehráli téměř tři roky a ta radost byla očividná. Navíc měli to, co jejich krajanům dříve chybělo - sevřenost setu, který sázel jednu skladbu za druhou. Nakonec jich bylo dvanáct, opět průřezově napříč bohatou diskografií, s tečkou v podobě "Roswell 47". Plakáty nelhaly. Chladný, ale melodický, místy až industrialem ovlivněný death metal si ovace zasloužil. Rozhodně vrchol dne a jedna ze špiček celého festivalu.