Dalším nepřehlédnutelným faktem u "Piano Versions" je až minimalistická konstelace. Jednotlivé tóny piana plynou pomalu a vyznívají v plné síle. Jon Hopkins zde se zápalem sobě vlastním objevuje vazby mezi původními akordy vybraných skladeb a následně je upravuje do ryze klavírních improvizací. Coby podkres pak někde opodál vystupují mimoděk natočené ruchy okolí - zpěv ptáků, zvuk tekoucí vody nebo decentní vokální či klávesové plochy. Nahrávka je prosta speciálních efektů, jsou tu jen záznamy okamžiků těchto hudebních až meditativních seancí, přednesených ve své plné nahotě a v lehce syrové formě, bez studiových oprav. EP si plyne v ambientních vodách a Hopkins dokazuje, že je mistrem svého oboru.

Každá ze čtyř položek je v kontrastu k dynamice jeho posledního alba "Singularity". Může za to i fakt, že Jon nekopíroval osobitost originálů, jen z ní čerpal. Ve vyšperkovaném otvíráku "Dawn Chorus" si pohrává s původně naprogramovanou linkou akordů. Následně pak ještě více ubírá na razanci - "Heron" a "Modern Driveway" jsou křehkými intermezzy plnými vzpomínek a reflexe posledních osamělých měsíců. Závěrečná "Wintergreen" je pak zcela komorním kaleidoskopem nálad, možná až ukolébavkou, která tento nevšední výlet do jiných tvůrčích oblastí ukotvuje do pevně sevřeného celku. Jon Hopkins už nejednou potvrdil, že podobné úkroky v jeho případě nekončí špatně. "Piano Versions" navíc odkrývají, že by v tomto pojetí mohlo výhledově vzniknout i rozsáhlejší dílo.