Už první zveřejněné skladby jasně ukázaly, že Steven Wilson i nadále pokračuje po cestě, kterou naznačilo již jeho předcházející album "To The Bone". Je to ale přirozený vývoj s jasně daným směřováním. Dílem kopíruje proměny populární hudby dvacátého století - od progresivního rocku inspirovaného King Crimson se přesunul spíše ke gabrielovským popovým inspiracím na zmíněné předchozí, dosud nejpřístupnější desce. Odklon od rockových postupů a přímočarých písniček pokračuje i na "The Future Bites".

Pokud byla téměř čtyři roky stará nahrávka napříč recenzemi označována za Wilsonovu posluchačsky nejvstřícnější, "The Future Bites" na to jde z poněkud jiného konce. Před posluchačem se zde otevírá sofistikovaná zvuková krajina dominantě vyvedená v temných barvách chladné elektroniky, kterou jen občas - nutno podotknout, že na těch správných místech a nikoliv náhodně - protne jakýsi paprsek naděje. Mohl si Wilson přát vhodnější dobu, kdy svůj nový počin vydat?

Forma odpovídá obsahu. Chladná odosobněnost syntezátorů podbarvuje výpovědi o budoucím světě (nebo už je to svět současnosti?). Konzumerismus coby všeovládající ideologie, touha mít všechno právě teď a právě tady (předlouhý nákupní seznam plný zbytečných věcí, který v nosné skladbě "Personal Shopper" nerecituje nikdo menší než Elton John), sebestřednost, opakovaně se vrací téma ztráty sebe sama ("King Ghost", "Unself") i toho, jak se lidé nechávají ovládat (ať už tahá za nitky cokoliv nebo kdokoliv). Jakousi malou naději skýtají vzpomínky na to, "co už je ztracené", jakýsi vnitřní svět, který pomáhá udržet příčetnost.

Podobně pracuje i hudba samotná. Z elektronického tepání, strojovitosti a chladu vystupují momenty, které připomínají první nadějeplný paprsek slunce po hodně mizerné noci. Wilson je průzračný melodik, který je z podobného těsta jako Paul McCartney. Oba jsou schopni vysypat z rukávu chytlavé melodie, které ale nejsou podbízivé a prvoplánové. Refrén v "12 Things I Forgot" nebo ústřední pasáž "Personal Shopper", v níž najednou zazní až trademarkové akustické kytary, se okamžitě zatnou do posluchačovy mysli a už nepustí. O to více, když na "The Future Bites" Wilson podobnými momenty spíše - alespoň ve srovnání s "To The Bone" - docela šetří.

Steven Wilson je čím dál tím více sám sebou. Jen občas, jako lehoučké pomrknutí, zazní ozvěna velkých vzorů, tu gilmourovská kytara, jinde zase rozostřenost sólových počinů Petera Gabriela nebo elektronické tepání a cvrlikání synthpopových formací z osmdesátých let. Wilson se ale příliš neohlíží. Na základech, které vybudovali jiní, staví svou vlastní vizi art popu.

Kdo říká, že by pop měl být prázdný už z principu a oslovovat jednoduchostí? Wilson opět projevuje výjimečnou schopnost v propojování minulosti, přítomnosti a budoucnosti. "The Future Bites" nedává vlastně nic zadarmo, nároky na posluchače jsou nemalé a těžko všechny detaily zachytit na první dobrou. Deska se ale dovede odměnit, témat k zamyšlení, ať už budeme řešit obsah nebo formu, přináší spoustu.