Vřelé islandské pozdravy z tepla domova, to byly Iceland Airwaves

16.11.2020 12:30 - Dan Hájek | foto: Marek Gerhard / musicserver.cz

Omezení kvůli covidu-19 už způsobila nemalé množství mrzutosti a zklamání. Avšak nastalá situace nahrává i příležitostem, z kterých můžete naopak dosti vytěžit. Přesně od této myšlenky se odrazili organizátoři festivalu Iceland Airwaves - o uplynulém víkendu jeho jakési best of přenesli do světa streamu.

Live: Iceland Airwaves

místo: různá místa, Reykjavík, Island
datum: 13.-14. listopadu 2020
vystoupili: Hjaltalín, Cell7, Mugison, Bríet, Emilíana Torrini & Friends, Kælan Mikla, Ásgeir, Mammút, Ólafur Arnalds, Vök, Júníus Meyvant, Auður, Hatari, Daði Freyr, GDRN, Of Monsters And Men

Historie festivalu Iceland Airwaves se začala psát v roce 1999. Z původně jednorázové akce se nakonec stala pravidelná záležitost, která každý rok na počátku listopadu představuje to nejlepší z Islandu doplněné o nové objevy a zahraniční hosty, a poutá tím na sebe zaslouženou pozornost.

V posledních letech se přehlídka koná za podpory rádia KEXP ze Seattlu, které je známé svými live streamy (některé z nich jsou pro ilustraci použity i v tomto článku). Původně naplánovaný ročník 2020 organizátoři posunuli o rok, fanoušky ale neochudili - na druhý listopadový víkend připravili speciální streamovací verzi. Lístky vyšly na 40 liber (tedy zhruba 1 200 českých korun) za oba večery, některé koncerty se daly zakoupit samostatně a přístup k nim byl na celých dvacet čtyři hodin (tyto lístky byly za patnáct liber). Vysílalo se přes platformu Dice a tentokrát nedocházelo k žádným výpadkům nebo přerušením.

Oba večery byly koncipovány jako zhruba pětihodinový tok hudební radosti s typickými islandskými příměsmi. Mezi jednotlivá vystoupení byly vkládány krátké dokumentární vsuvky. Divákům představily kulturu na Islandu, jednotliví umělci se svěřili s tím, co pro ně tento ostrov znamená, čím je inspiruje, a prozradili, kam si tam můžete zajít sednout a u toho poslouchat muziku nebo kde nakoupíte všechny ty skvělé desky, které tam vycházejí.

Páteční večer zahájili Hjaltalín v jejichž čele figuruje nepřehlédnutelný Högni Egilsson. Z nové, bezejmenné desky zazněly skvělé písně "Don't Go Too Far" nebo "Night Theme". Sigríður Thorlacius v závěru překvapila skvělou soulově zabarvenou "Mad Lady". Cell7 ukázali, že i na Islandu se daří rapu - živá rytmika a zručný DJ by si možná zasloužili i více prostoru. Mugison byl skok do živelné akustiky. Lídr této party má rád Franka Zappu a během těch chvil nás zavedl nejprve do kostela, kde skvěle vyzněla akustika (taková "George Harrison" byla úchvatná). Pak se všichni islandskými ulicemi, za zpěvu a hraní přesunuli do jednoho klubu, kde už byli vyzbrojeni zvukovým aparátem. Následovala folkově křehká Bríet, fanoušci rockovějších kytar se pak dočkali s Mammút.

Dívčí trio Kælan Mikla začalo až étericky, tajuplně, ale jejich dominantou se následně stal hutný synth-pop s industriálními ruchy a potemnělými momenty. Ásgeir naopak elektroniky ubral a nejenom písně ze zatím poslední desky "Bury The Moon" zněly dost komorně. Doprovázel jej kamarád z dětství Julius Róbertsson. Je taktéž šikovným kytaristou - ostatně jak v jednom z dokumentů Ásgeir zmiňoval, na Islandu potkáte skvělého hudebníka nebo opraváře kytar na každém rohu. Na scéně měli i dvě projekční plátna, na která se promítaly obrázky ostrovní přírody. Kupříkladu při "Going Home" vytvářely krásné harmonie.

Finále prvního dne obstarala premiéra desky "Some Kind Of Peace" Ólafura Arnaldse. Toho doprovázel smyčcový kvartet a minimalisticky nasvícená scéna (z části využívala světla za okny sálu, kde se hrálo). Z novinky zazněla převážná část tracků, bez hostů, vynikly pak zejména "Woven Song", "Spiral" nebo "Undone". Ólafur nešel příliš do historie a k dobru přidal jen překrásnou "Nyepi" z minulé řadovky "Re:member", celý set uzavřela až dojemná "Doria" z "Island Songs".

Vrcholem páteční části však bylo vystoupení stroze pojmenované Emilíana Torrini And Friends. Ta si do krásného nahrávacího studia pozvala své přátele, mezi nimiž byl Pétur Ben, Helgi Jónsson, jeho životní partnerka a hudebnice Tina Dickow a Markéta Irglová. V pevném sevření, v kruhu, pak zpívali písně od každého zúčastněného v čistě akustických aranžích pro kytary, klavír, perkuse a vokální pětihlas.

Od prvních chvil vynikaly citlivě vymyšlené harmonie. Emilíana vybrala ze svého zpěvníku dvojici "What Happens If" a "Beggar's Prayer" a zejména druhá zmíněná byla emočně hodně silným momentem. Markéta představila svou rozsáhlou, přesto křehkou a krásnou skladbu "Quintessence". Tu však předčila "Falling Slowly". Duet Markéty s Tinou ohromil perfektní souhrou hlasů, když se však v posledním refrénu přidalo naráz všech pět aktérů, bylo to magické. Závěr patřil Helgiho písni "Crossroads", v níž se připojila i Emilíana. A když jí v jednu chvíli vypadl text, byl z toho sympaticky humorný moment. Pokud tento film bude někdy samostatně znovu dostupný, nepromarněte jej - bylo to ztělesnění radosti z hudby a sounáležitosti.

Sobotní část byla výrazně elektroničtější. Začala krátkým sestřihem, v němž se představila nadějná jména Islandu. Po jedné písni tak zahráli BSÍ, Sykur, gugusar (velmi povedený současný electropop), Moses Hightower a dvojice JóiPé x Króli, jež kombinovala fotbalové dresy, secvičenou choreografii a náznaky rapu.

Pak už scéna patřila i v Evropě oblíbeným Vök. Ti zavzpomínali na desku "In The Dark". Margrét byla ve svém živlu - bylo patrné, jak si je na koncertech čím dál více jistá a začíná i více komunikovat. Prodloužená verze singlu "Autopilot" skvěle šlapala. Následující Hatari (v jejichž sestavě taktéž figuruje Einar Stefánsson z Vök) se představili v koncepčně dotažené show na pomezí techna a EBM.

Dalším vystupujícím byl Daði Freyr, letošní zástupce Islandu v Eurovizi. Set tohoto čahouna byl jedna velká párty, on sám je srandista a nachystal si i několik hudebních vtípků - například si půjčil kousek Britney Spears ("...Baby One More Time" se nikdy neomrzí), vysamploval kus "Harryho Pottera" a po svém předělal hit "Believe" od Cher. Když však došlo na singly "Where We Wanna Be" nebo "Think About Things", ukázalo se, že umí psát i chytlavé hity.

Na Islandu se ovšem nedaří jen elektronice. Júníus Meyvant je v jádru folkař, ale do své hudby nechává vplout i klávesové roviny, a jeho tvorba tak spojuje i ambient, lo-fi elementy nebo odkazy na květinovou éru. Blonďatý elegán Auður zazářil, když "Þreyttur" odzpíval jen za doprovodu klavíru a nechal naplno vyplavat na povrch všechny emoce. GDRN nezklamala fanoušky jazzově laděného popu, avšak v ryze islandském módu. Celý běh pak uzavřeli energičtí Of Monsters And Men. Sice neodehráli nic nového, ale jejich zatím poslední řadovka "Fever Dream" jim stále nabízí dostatek materiálu a taková "Róróró" je naživo parádní. Nechyběly však ani "Little Talks" v drobet zpomalené verzi nebo našlápnutá "Six Weeks" z debutu "My Head Is An Animal".

Festival Iceland Airwaves má sám o sobě unikátní koncept využívající i prostředí, v němž se odehrává. Jeho streamovaná verze naštěstí nic z těchto artefaktů neztratila a naplno ukázala onu rozmanitost, vzájemnou sounáležitost, podporu i provázanost muzikantské komunity. Samotný program neměl hluchých míst (mimochodem nechybělo označení každé odehrané položky a dokumentární vložky doplňovaly anglické titulky). Byly to unikátní dva večery strávené ve skvělé společnosti.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY