Když před deseti lety Ellie Goulding začínala, propadla jsem jí. Milovala jsem její jinakost, coververze, kterými dokázala tuctové písně proměnit v neobyčejné. S nadšením jsem sledovala její prohlubující se úspěch ve světě, tetelila se, že se z YouTube hvězdičky stala celosvětová star, a vnitřně se kochala myšlenkou, kterou má každý z vás u interpreta, kterého objevil dříve, než vydal debut a než všichni začali říkat, jak je boží.

Celá tato adorace splaskla půl dekády starým albem "Delirium". Elena ztuctovatěla. Přestala být rozpoznatelná, svá a přirozená. Tehdy své spojení s Maxem Martinem a Gregem Kurstinem hájila v každém interview. Teď kartu obrací. Ví, že to nebyla ona. Nyní ji trápí, že ztratila kus sebe a stala se produktem. Vše se jí prý znechutilo tak, že chtěla se zpěvem skončit.

Většina vydaných singlů, které desce "Brightest Blue" předcházely, ale žádnou změnu nedávala tušit. Diplem diktovaná skladba "Close To Me", puberťácká "Hate Me" nebo křečovitá "Worry About Me" vůbec nenaznačovaly návrat ke klidu, smíření a upřímnosti. Ale přesně to se stalo.

Právě upřímnost, zranitelnost a jednoduchost jsou hlavními pilíři novinky. Už v pilotním zpovědním opusu "Start" zpívá, že nikdy není pozdě začít znovu. A má pravdu. Budiž zapomenuty všechny mainstreamové pokusy. Zmíněné ochutnávky byly jen tím, čím si ji přálo mít vydavatelství. Celá nahrávka ale prezentuje to, kým je Ellie Goulding skutečně.

To, co její skalní fandové zažívali na poslední placce, musí být teď šokem právě pro ty, kteří ji objevili až s "Love Me Like You Do". Aktuální počin je postavený na rozmanitosti jejího něžného hlasu. "Brightest Blue" je v tomto ohledu následovník osm let velebeného kotouče "Halcyon".

Neočekávejte prvoplánové melodie. I na desátý poslech, objevíte aranže, kterým jste předtím nevěnovali pozornost, další kudrlinky jejího hlasu, kterými čechrá každý tón na houpavých vlnách plachosti a blaženosti. Pozvala nás k poslechu svých osobních pocitů a myšlenek. Předkládá nám svůj ostych, strach, ale i sílu a euforii, a to bez nějakého většího humbuku. Klavírní píseň "Woman" uhrane svou něžností a vyzrálostí, a je tak nejlepší baladou v jejím hudebním katalogu. Vášnivě dravá "Love I'm Given" je zřejmě ódou pro jejího manžela a zároveň kajícností nad někdejší zhýralostí.

I když se většina kousků line ve středním tempu a rádiovku typu "Something In The Way You Move" nemůžete čekat, není o chytlavost nouze. Electropopovka "How Deep Is Too Deep" po klidně plynoucím začátku majestátně vygraduje do jednoho z nejvýraznějších tracků kolekce. K elektronice se hudebnice vrací i v "Tides", která je ale naopak nejslabším článkem díla a svou rozverností do klidně plynoucího celku moc nezapadá. Největší perla se skrývá na samém závěru v eponymní skladbě, která nabízí silný refrén plný volnosti, radosti a znovunalezení svého já. Nadšení, které z ní čiší, je zkrátka strhující.

Říká se, že v jednoduchosti je síla. Ellie Goulding to na "Brightest Blue" potvrzuje. Neobklopila se hromadou producentů jako minule, vsadila na postupy ze svých začátků a to se vyplatilo. Není to deska pro masy, autorka se pravděpodobně bude muset spokojit se skromnějšími ochozy fanoušků než v minulosti, ale zase může s hrdostí říct, že je opět sama za sebe.