Kdybys měl uplynulých deset let ve Full Moonu shrnout jedním slovem, které by to bylo?

Deset let jedním slovem? To je tedy začátek. (smích) Ale jestli to myslíš vážně, pak by to možná mohlo být slovo nadšení. Ne snad, že by nám všem vydrželo celých těch deset let, ale vždycky se našel někdo, kdo ho měl, a tím pádem nás to drželo nad vodou. Ať už jde o kmenové členy redakce, pozvolna se střídající externí redaktory, nové editory a další spolupracovníky, vydavatele, partnery a samozřejmě hlavně čtenáře. Slovo nadšení taky vystihuje třeba můj pocit z fungování současné redakce. To, že i po více než deseti letech převládá tahle pozitivní emoce, je pro celou věc Full Moon zásadní.

Co tě tehdy na situaci, kdy se časopis rodil, zaujalo natolik, že ses rozhodl do toho jít?

S Janou ("Apačkou" Grygarovou, zakladatelkou a první šéfredaktorkou - pozn. red.) jsme se tehdy už dávno znali a byli kamarádi, chtěl jsem jednoduše být u toho. Nezapomeň, že mluvíme o době, kdy skončil Filter, Rock&Pop už dávno nebyl tím, čím dříve, a Uni na všechno nestačilo. Nic jiného tady v podstatě neexistovalo, pokud tedy mluvíme o tištěných časopisech. Byla samozřejmě spousta webových serverů a blogů, ale většina z nich byla zaměřená poměrně úzce, my jsme chtěli psát o všem, zdaleka nejen o Morrisseym a The Paper Chase, jak si tehdy někdo možná myslel. Třeba konkrétně já jsem do prvního čísla psal o Orchestra Baobab a The Fall. Tenhle konzistentní vkus mi vydržel dodnes.

Vzpomeneš si na ty začátky? Jak vznikl koncept názvu a nezvyklé periodicity (nové číslo se v obchodech objeví každých 28 dní, vždy v den úplňku, proto Full Moon - pozn. red.)?

Název už měla Jana vymyšlený, periodicitu taky. Připadalo nám to správně šílené, věřili jsme, že na to dokážeme lidi naučit. Nenaučili, dodneška nikdo pořádně neví, kdy nové číslo Full Moonu vychází, přestože data na rok dopředu máme na webu i v časopise. Prostě se najednou objeví, shodou okolností často ve dnech, kdy jsme nevyspalí, protože při úplňku to jednoduše občas nejde. Ale někteří čtenáři si na tenhle lunární cyklus asi přece jen zvykli. Takže název a periodicita je čistě Janina zásluha. Společně jsme vymýšleli hlavně distribuci a možná pak snad úpravy fungování redakce, ale to už je asi jiná otázka.

Čím si vysvětluješ fakt, že i přes názory škarohlídů se magazín ujal a stal se úspěšným?

Tak v první řadě nevím, proč by nám názory někoho jiného měly bránit ve fungování. To asi není úplně zásadní. Ale hlavní samozřejmě je, že se Full Moon udržel i přes několikanásobnou změnu formátu. Přestože dnes vypadá možná jinak než na začátku, dokázal si (snad) udržet ještě špetku původního ducha. A taky jsme se toho od té doby docela dost naučili, jak je na číslech myslím dobře vidět.

Co byl ten původní duch?

Pořád píšeme hlavně o tom, co nám přijde důležité, nikoli o tom, co je zrovna módní nebo na špičce žebříčků. To, že se to občas protne, se samozřejmě nevylučuje. Stále se snažíme o hudbě mluvit v kontextech, přidáváme k tomu literaturu, výtvarné umění nebo film a tak dále. Jestli je Full Moon úspěšným, nebo ne, to ať posoudí jiní, rozhodně se během těch let stal důležitou součástí scény a důležitým partnerem mnoha festivalů, klubů nebo promotérů.

Jak vás napadlo přidat k časopisu vydavatelství a pořádání koncertů a jak moc to bylo těžké?

Vydávání desek a pořádání koncertů patřilo k Full Moonu od začátku. Hned s prvním číslem vyšlo CD Saade, koncertů dělala Jana pod hlavičkou KYEO možná až příliš. V letech 2012 a 2013, kdy magazín vycházel ve dvouměsíční periodicitě, doprovázela nějaká deska dokonce každé číslo. Zřejmě ale narážíš na platformu Full Moon Forum, pod kterou dnes Full Moon vydává alba a pořádá koncerty.

Je to tak.

V roce 2016 mi došlo, že je to celé strašně neukotvené, že potřebujeme nějakou zastřešující platformu, pod kterou se všechny tyhle mimočasopisecké aktivity schovají. Už jsem to několikrát říkal, podle mého názoru v roce 2020 jednoduše nestačí pouze vydávat časopis, ale je potřeba se na scéně aktivně podílet - pomáhat s vydáváním desek, pořádat koncerty a podobně. Ostatně když se podíváme na to, jak fungují zahraniční magazíny, jejich přístup je velmi podobný, byť nejsou (nebo nemusejí být) tak aktivní jako my. Myslím, že se povedlo okolo Full Moonu vytvořit jakousi komunitu spřízněných kapel, které se na našich akcích docela pravidelně scházejí, stejně jako síť akcí, se kterými úzce spolupracujeme.

Jak moc do toho dnes mluvíš a jak to všechno zvládáš? Jak vůbec vypadá běžný den šéfredaktora tištěného magazínu?

Běžný den… ono to tak úplně nefunguje, nedá se to příliš zobecnit. Full Moon má malou redakci, každý z nás dělá trojnásobek věcí, než by měl, včetně mě. Pokud jde o titulní témata časopisu a jeho další obsah, vymýšlíme ho společně s Maximem a editory. Teď zkoušíme zapojovat takovou užší redakční crew, tak uvidíme, jak se to osvědčí. Jenže něco vymyslet a pak to dotáhnout do konce, to jsou dvě odlišné věci.

Co všechno tedy dnes znamená vydávat časopis?

Hodně času věnuji shánění fotografií a dalších materiálů, minimálně týden, spíše deset dní zabere závěrečná fáze každého čísla, tedy dramaturgická skladba, revize, korektury a hlavně kontroly, kontroly, kontroly. Dále tu pak máme komunikaci s tiskárnou, inzerenty, partnery, produkce akcí a desek a tak dále a tak dále. Na těchhle produkčních aktivitách pracujeme v redakci víceméně všichni, ale je samozřejmě třeba se nad tím scházet, debatovat o tom a snažit se to dotáhnout do co nejlepší podoby. V posledních měsících nebo možná roce zabraly dost práce samozřejmě také oslavy deseti let Full Moonu, ale to jsou spíše radostné starosti. Nenudíme se.

Kdo může a kdo naopak nemůže být členem vaší redakce?

Téhle otázce nerozumím.

Myslím to tak, jestli do Full Moonu může psát každý, kdo zvládne napsat souvislou větu, nebo jestli je potřeba splňovat nějaké nároky na hudební vkus nebo jazyk a sloh?

Nároky na hudební vkus? To je pěkná kategorie. S tou nechci mít nic společného. Ale vlastně je to docela jednoduché - na stránkách máme v podstatě konstantně několik let otevřenou výzvu, během roku děláme ještě nějaké další akce. Nové lidi hledáme neustále. Přihlásit se samozřejmě může každý, kdo chce psát nebo fotit, případně se chce učit psát nebo fotit. Samozřejmě to s sebou nese jistou disciplínu, která některé lidi může až zaskočit, ale to asi patří ke každé podobné aktivitě. V podstatě jde o to, že se snažíme na úroveň textů klást velké nároky, pečlivě editujeme a vracíme autorům k dopracování i texty na webu, texty v tištěném vydání procházejí rukama dokonce tří editorů. Takže je třeba hlavně trpělivost. Ale zkusit to určitě může každý.

S historií Full Moonu je neoddělitelně spjatá osoba Apačky a její smutný odchod. Jak na ni vzpomínáš?

Apačka je s Full Moonem spojená zcela samozřejmě - jako jeho zakladatelka a hybná síla, která ho vedla tři roky a další dva v něm působila. Janina navíc zanechala výraznou stopu v celé domácí scéně. Vzpomínám na ni často, už jen proto, že nám její fotka visí v kanceláři na zdi. A ano, občas si říkám, jak by se zachovala v té které situaci ona, jistě... Ale není to zase tak často.

Jestli se na vás teď odněkud dívá, co myslíš, že by vám řekla?

Na to by ses musel zeptat jí. Ale na takovouhle otázku bych od ní příliš přívětivou odpověď nečekal.

Desetiletí jste plánovali oslavit spoustou koncertů a dalších akcí a aktivit, koronavirová krize ale všechno změnila. Co jste museli nenávratně zrušit a na co se naopak můžeme těšit?

Na tohle se jednoduše odpovědět nedá, zatím je stále příliš brzy na to říkat, že se něco určitě uskuteční. Jisté je, že akustické turné Chelsea Wolfe se v nejbližší době určitě konat nebude, její pražský koncert je tedy bez náhrady zrušen. Nový termín pro Russian Circles máme, ale ještě stále ho nemůžeme zveřejnit, protože management kapely čeká na to, jak se situace vyvine. To, že u nás se (alespoň zatím) věci nějakým způsobem vracejí k normálu, ještě neznamená, že americká skupina bude moci v listopadu přijet do Evropy, jezdit měsíc po celém kontinentě tam a zpět a odehrát třicet koncertů.

Rozhodně se nám podařilo vydat kompilaci "Full Moon 10", ze které máme obrovskou radost, navíc se její křty v Praze i v Brně potkaly s restartem koncertů, takže to bylo vyloženě euforické. Vydali jsme desky Amelie Siba i Chief Bromden, která se líbí, oba křty obou alb se povedly, co si přát víc? Hlavní narozeninová oslava je přesunuta na 25. září, jsme moc rádi, že se nám podařilo udržet line-up, včetně japonské skupiny Bo Ningen, a pevně doufáme, že se podaří uskutečnit koncert v plánovaném termínu i rozsahu. Na září ještě chystáme společnou akci s magazínem Uni a určitě bych rád upozornil na jednu velkou letní radost.

Povídej...

Vzhledem k tomu, že se většina našich oblíbených festivalů neuskuteční, rozhodli jsme se udělat si vlastní. Celá ta myšlenka vznikla jako odpověď na výzvu spolku Švihák z Mariánských Lázní, který celou akci zaštítil a poskytl jí prostor. Ke dramaturgii programu jsme pozvali spřízněné promotérské kolektivy Heartnoize a Mood a výsledkem je akce jménem Moody Moon Noize vol. 1, která se odehraje na přelomu července a srpna na kouzelné kolonádě Ferdinandova pramene v Mariánkách. Návštěvníky čeká pestrý výběr kapel i doprovodného programu, nádherné prostředí a velmi omezená kapacita. To bude, jak se říká, epické.

Součástí oslav mají být také dvě chystané knížky - jedna s vybranými texty z Full Moonu, druhá s tvými články. V jaké fázi jsou aktuálně přípravy? Můžeš prozradit víc o tom, jak publikace budou vypadat?

Tyhle věci jsou zatím odloženy na stranu, podobně jako putovní výstava fotografů Full Moonu. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Několikaměsíční výpadek samozřejmě postihl i Full Moon, v této chvíli ještě nevíme pořádně jak a hlavně - obávám se, že u nás se to naplno projeví až začátkem příštího roku. Práce na obou knihách jsme zastavili, nicméně ta s mými vybranými texty z časopisu snad vyjde na podzim a budou v ní také fotografie skvělé Andrey Petrovičové, z čehož mám velkou radost. Co se týče výroční publikace Full Moonu, tady se budeme muset velmi brzy nějak rozhodnout, jde o celkem nákladnou věc, kterou je třeba pořádně připravit. Musíme to všechno dobře spočítat. Spíše si myslím, že vyjde až příští rok.

V půlce května jsi publikoval článek "Jako zabít naději". Jak se na situaci díváš teď, po měsíci?

Hraje se, koncertuje. To je samozřejmě dobře. Jsem ve spojení s mnoha kolegy a vlastně i přáteli z celé Evropy, tam v podobné situaci rozhodně nejsou. To je samozřejmě i zásluha toho, že Česká republika nebyla zasažena tolik jako jiné státy. Ovšem hlavní pointa tohoto textu, tedy zcela zmatená a nekompetentní komunikace vlády v rámci rozvolňujících opatření při pořádání kulturních akcí, žel zůstala na podobné úrovni. Jednou jsou roušky nutné, jindy ne, jednou rozestupy ano, jindy ne, polovina vyjádření se odehrává prostřednictvím tiskových konferencí, které jsou sice hojně sledované, ale obecnou platnost nemají. Tu mají až jednotlivá vyhlášení vlády a v nich se text od proklamovaných slibů nebo veřejných vyjádření často liší, nebo je tak zmateně formulován, že jednoduše není možné ho pochopit.

Sečteno, podtrženo - tím pádem logicky dochází k tomu, že jsou veškerá tato nařízení brána řekněme na lehkou váhu, ve skutečnosti vlastně ani není možné se jimi pořádně řídit. Nevím, jestli to je úplně dobře. Co mi ale přijde úplně špatně, je absence nějakého dlouhodobějšího výhledu.

V jednom rozhovoru jsi zmínil, že plány máte na několik dalších let. Jaké to jsou?

Ano, o tom jsem mluvil a jisté plány samozřejmě existují. Ale aktuální situace s nimi docela zamávala a museli jsme je trochu adaptovat. V tuhle chvíli bychom rádi důstojně oslavili desáté narozeniny všemi akcemi, o kterých jsem mluvil, a hlavně přežili následující dva roky, které budou podle mého názoru klíčové. Pevně věřím, že se to povede, Full Moon je zdravý a situaci ustojí.

Jinak samozřejmě stále trvají jisté dlouhodobé úkoly a plány - udržet si nastavenou kvalitu a relevanci, snažit se psát k věci a zároveň poučeně, dodržovat co nejširší žánrový rozptyl s akcentem na kvalitu a tak dále. A zároveň nemluvit jenom o hudbě, kterou máme samozřejmě všichni rádi, ale existovat může pouze v širokém kontextu dalších věcí, o kterých je třeba mluvit také. A že se občas nějaké konkrétnější plány odsunou nebo třeba i zruší? To není vůbec od věci, občas je zdravé se uskrovnit. Zastavit se a nadechnout. A navíc - Full Moon i po víc než deseti letech stále vychází, v tomhle podivném roce jsme vydali hned několik skvělých desek, například debuty Chief Bromden nebo Amelie Siba, máme báječnou výroční kompilaci, a dokonce vlastní festival! Co víc si přát?