06.05.2020 10:05 - Jiří V. Matýsek | foto: Archiv interpreta
Málokdy je název desky co do stylového zařazení tak všeříkající jako "Gothic Urban Blues" pianisty a zpěváka Harryho Stafforda. Tři dekády strávil v kapele Inca Babies, dalším z post-punkových spolků z oné proslavené britské žánrové líhně jménem Manchester. Aktuální počin je jeho druhým albem pod vlastním jménem.
Předcházející Staffordova řadovka "Guitar Shaped Hammers" (která dala jméno i jeho doprovodné kapele) vznikla jako výraz lásky k blues, hlavně tomu pianovému, a novinka v tomto duchu pokračuje. Jenže tři dekády v post-punkových temnotách se jen těžko dají úplně setřást. Výsledkem je pak to, co tak trefně vystihuje název kolekce.
Staffordovo blues je jasně urbánní, městské, pevně napojené na atmosféru zakouřených barů v manchasterské bohémské čtvrti Northern Quarter. Zároveň má v sobě onu temnou rozostřenost gothic rocku, melancholické ponory do dunivých zvukových vrstev, které se vrší na charakteristickou basu a suchou, ostrou, prostorem rezonující kytaru. A to blues? O tom není sporu. Blues má mnoho podob. Ta, kterou předkládá
Harry Stafford, hranice žánru neboří, přesto je v jádru typická. A to nepotřebuje omílat dvanáctky. A onen
gotický bonus nepůsobí jako neorganicky naroubovaný přídavek, nýbrž, možná poněkud překvapivě, vyvěrá přímo z podstaty.
Jmenovec slavného britského fotbalisty se ve studiu obklopil neméně skvělou partou muzikantů. Najdeme v ní hned dva členy
The Membranes, další z post-punkových part osmdesátých let, Nicka Browna (basa, kytara) a Roba Haynese (bicí). Tuhle sebranku jsme ostatně mohli nedávno vidět v Praze v roli
předskokana koncertu Marka Lanegana. Sestavu doplňuje ještě výrazný trumpetista Kevin G. Davy a druhý kytarista Vincent O‘Brian.
Sám Stafford frázováním místy připomene
Nicka Cavea. Podobně jako on ze zpěvu odbíhá spíše do melodické řeči, přičemž je (jako například hned v úvodní "She Just Blew Me Away") schopný nacpat poměrně hodně slov do krátkého verše. Pěvecky je však svůj. K dosažení výrazu nepotřebuje složité melodické oblouky, vystačí si pouze s mírně zvlněnými zákrutami (svým způsobem výrazně soulová "Painted Ocean" nebo cover Phila Shoenfelta "Black Rain", který svým úsečným pojetím celou skladbu jaksi prosvětlil) a občasným melodickým výletem ("Disappearing").
"Gothic Urban Blues" svět nelíčí ve veselých barvách, přesto na něm lze najít momenty jakési posmutnělé rozvernosti ("Infinite Dust", který v sobě má co do melodie i nálady určité ozvěny Cohenovy "Halllelujah"). Je to deska jednoduchá ve svém pojetí, nelze však mluvit o syrovosti na kost ohlodané. Jakkoliv je to nahrávka temná, zatěžkaná
gotickou melancholií, působí zvláštně vzdušně. Snad je to všudypřítomným klavírem a trubkou přihrávající na těch správných místech (výrazná je v "Sideways Shuffle"), snad i uvolněností kapely, která má v sobě ležérnost zkušených barových harcovníků, ačkoliv jen stěží by se tenhle styl, s ohledem na roky strávené jinde, mohl mezi jejími členy označit za něco, v čem jsou stoprocentně doma. Ale svědčí jim to!