Čekalo se na něj totiž dlouhých patnáct let. Ačkoliv Vitacit vznikl už v roce 1975, prvotinu vydal až na podzim roku 1990. To v době, kdy měl neméně slavný Citron za sebou už tři dlouhohrající alba, si Vitacit musel vystačit jen s několika oficiálně vydanými singly a pokoutně nahrávanými koncertními záznamy. Politický zlom v listopadu 1989 se tak stal i zlomem v kariéře kapely, v níž tou dobou neochvějně vládl kytarista a tehdy rovněž pěvec Miloš Dodo Doležal.

Z nahrávky, která při příležitosti svého třicátého výročí prošla zvukovým faceliftem, čiší obrovská erupce nahromaděné energie, která dostala první velkou příležitost se studiově prosadit. Deset skladeb (respektive devět a intro, kytarová exhibice "Libido") má svou sílu i po letech a zachycuje pražskou formaci na nikdy nepřekonaném vrcholu tvůrčích sil. Dobový devadesátkový odér (jenž navíc ještě čerpá ze starších hardrockových a metalových postupů) sice zůstává patrný, "Vzhůru přes oceán" ale ani na sekundu nepůsobí jako dobový relikt - jako se to při vší úctě děje u počinů výše zmíněné konkurenční kapely.

Chytlavost rockových válů, jako jsou "Lovec lebek", "Sibila" či "Zvony", se za ty roky neobrousila. Dodo ve své době sypal výrazné riffy z rukávu, zmohutnění a zhutnění zvuku nahrávky (pozitivní dědictví dobře odvedené práce při remasteringu) jim jedině pomohlo. Vitacit deskou projede jako nůž máslem, prakticky se mu podařilo vyhnout se baladám, nešvaru, který mnohá alba zbytečně, coby povinná úlitba, jen brzdí. Jediným zpomalením je již zmíněná "Sibyla", ale i tahle skladba sází výrazné riffy a jede spíše ve středním než baladickém tempu.

Výsledek je patřičně velkolepý, vzletný, na správných místech tvrdý a strojově přesný. Hudebně nadčasový a převelice funkční monolit trochu snižují texty, které se pohybují v jakž takž snesitelné, hevíkovsky silácké klišovitosti. Ta má v kontextu doby hlavu a patu, náznak povrchního kritického ostnu ("Zvěř") a s odstupem času i notnou dávku úsměvnosti (závěrečná zastydlá "Beznaděj").

Výroční edice přibalila k původní kolekci kromě podařeného zvuku také dvojici nových skladeb z Dodovy dílny. "Labyrint srdce" a "Braň se" (s výrazným a podařeným refrénem) do kontextu alba zapadají jak zvukem, tak i o něco výraznější textovou vratkostí, která do hloubek rozhodně nejde. Z celku nijak nevyčnívají, zároveň však nejsou ničím, co by jej nějak posouvalo, a reedice by se bez nich zřejmě pohodlně obešla. Příběh kapely, která se čas od času stále na pódiu objeví (byť právě bez Doležala, který se na reedici podílel), nerozšiřují ani neprohlubují.

Není to však výraznější vada na kráse. Na síle albový debut Vitacitu příliš neztratil a je dobře, že se mu dočkalo odpovídající podoby.