Beata Hlavenková je velmi pracovitou umělkyní. Na kontě má vlastní desky i mnoho různorodých spoluprací. Jednou z těch nejvýraznějších byla účast na výborném počinu Lenky Dusilové "Baromantika". V roce 2013 zase obdržela žánrovou Cenu Anděl za album "Theodoros" v kategorii jazz a blues.

Nominace ji neminuly ani v případě její páté řadovky "Sně". Na letošních andělských cenách má šance dokonce v kategorii zpěvačka roku a v žánru folk. Ty si vysloužila především za své skladatelské a instrumentální dovednosti. Mnohé ze svých písní doprovází téměř vypravěčskou vokální linkou, v níž spíše než na hlasové kreace sází na procítěný přednes. Ostatně texty jsou záměrně mnohdy jednoduché, snové, s opakujícími se motivy. Jejich úkolem není přímě sdělení, ale přenes pocitů a nálad.

A právě v tom je Beatin rukopis poutavý. Zdatně pracuje s kompozicí skladby, s její gradací a dramatičností. Pomáhá jí v tom trubka instrumentalisty Oskara Töröka, jejíž zvuk patří mnohdy k dominantním prvkům nahrávky.

Podkladem nové kolekce jsou především verše Bohuslava Reynka a Petra Borkovce, svůj autorský díl má ale také Hlavenková a její kolegyně Dorota Barová, se kterou dříve častokrát vystupovala.

Jednou z nejpůsobivějších písní je ovšem právě zhudebněná báseň Bohuslava Reynka "Husa v mlze" s překrásnou snovou trubkou a citlivou klavírní linkou lákající daleko od všední reality. Skladba postupně nabývá na dramatičnosti a zanechá za sebou jen mrazivě nádherný pocit.

Kromě češtiny na desce najdeme i polštinu a slovenštinu. Jemnost jazyka našich východních sousedů dojme u balady "Plávala", v níž se Török zdatně předvedl i v roli doprovodného zpěváka a spolu s Beatou vystřihl nezvyklý dreampopový duet.

Mluvit o popu je ale v případě "Sně" hodně na hraně. Autorka si dala velmi záležet na žánrové nejednoznačnosti. Základem je sice její mateřský jazz, své slovo ale řekly také klasická hudební výchova či folk.

Beata Hlavenková vydávala dobré nahrávky již dříve, ale poprvé se i díky písničkovějšímu formátu může o jejím umu dovědět širší publikum, které zrovna instrumentálnímu jazzu tolik neholduje. Navíc ono souznění s Reynkovým vzletným básnictvím je chvílemi až magické.