James Harries - Slova pop se nebojím

21.02.2020 12:00 - Dan Hájek | foto: Julie Vrábelová

Nová deska Jamese Harriese "Superstition" se dost odklonila od písničkářské rutiny a nabízí současný pohled na pop. Nejenom o tomto žánru jsme si povídali, došlo i na příběh o vzniku duetu s Blanch nebo na vzpomínky na songwriterský kemp, který organizují Jananas a na kterém James napsal jeden ze songů.
Na "Superstition" má hodně výrazné slovo Viliam Béreš. Kdy a kde jste na sebe vlastně poprvé natrefili? Co předcházelo prvnímu společnému singlu "Lights"?

Úplně přesně si nepamatuju, kdy to bylo. Ale poznal jsem jej přes Markétu Foukalovou. Ji znám už dost dlouho a asi jsem se s Vildou potkal na koncertě Lanugo - byl jsem i párkrát kmotrem jejich CD/EP. Několikrát jsme na sebe natrefili i na spoustě dalších akcí. Ale až před zhruba šesti sedmi lety jsme si řekli, že by bylo hezké udělat něco společně. Jenže tehdy na to nebyl čas, až teď. I když u předposlední desky "Until The Sky Bends Down" už se mnou Vilda dokončoval závěrečnou "The Hillside" a mě to hodně bavilo.

James Harries, Roxy/NoD, Praha, 15.11.2017
© Čestmír Jíra / iReport.cz
Když jsme se bavili posledně, rodila se skladba "Lights" a ty jsi zmiňoval, že nevíš, zda takto vznikne celá deska, zda to neskončí jen u občasného singlu. Kdy se to zlomilo a ty sis řekl, že bude album?

Když jsem měl "Lights" hotové v hlavě, cítil jsem, že tam stále něco nesedí, nefunguje to v pre-chorus části. Tak jsem se zeptal Vildy. On pak zkusil přehodit pár akordů a najednou to do sebe skvěle zapadlo. A právě když jsme našli ten klíč k "Lights", zbytek už šel dokončit velmi rychle. Bavilo nás to. Já pak jel hrát na turné a Vilda dělal svou hudbu, ale ta zkušenost měla smysl, a tak jsme si řekli, že by bylo fajn se takto občas sejít, třeba jednou měsíčně, a zkusit jen tak něco napsat a rovnou i nahrát. Vnitřně jsem chtěl odložit akustickou kytaru a možná i Vilda chtěl vyzkoušet jiné možnosti. Postupně jsme takto natočili další tracky, ale o tom, že by vznikla celá deska, nebyla nikdy řeč. Chtěli jsme prostě jen dělat písně, které nás budou bavit, ale bez zbytečného tlaku a jasného cíle. Někdy v létě, když už jsme měli nějakých pět šest songů, pustil jsem je svým kamarádům v Anglii a Rakousku. Zpětná reakce byla pozitivní, a tak jsme si řekli, že to dokončíme do formy celého alba.

James Harries

Písničkář James Harries se narodil v roce 1974 v Manchesteru, od roku 1990 však žije v Praze, kde nastálo zakotvil a získal i české občanství. Debut "Chapter IV" natočil v roce 2001 již tady a vydal jej samonákladem na vlastní značce Little Duck Records. Časopis Rolling Stone o něm napsal, že má nezaměnitelný "zlatý hlas", s jakým operoval třeba Jeff Buckley nebo jaký vlastní Damien Rice. "Voice Memos: A Collection Of Songs I Recorded On My Phone" byla první nahrávkou kompletně natočenou na mobilní telefon, která se díky Record Store Day 2012 dostala do širší distribuce i na CD. Zatím poslední album "Superstition" vyšlo shodou okolností těsně před propíraným Brexitem, o kterém se Harries vyjadřuje velmi nelichotivě. Desku natočil společně s producentem Viliamem Bérešem a v následujících týdnech ji představí na rozsáhlém turné. To startuje dvojitým křtem v pražském Jazz Docku v pondělí 24. února.

Když už tedy bylo jasno, jakým směrem se "Superstition" vydá, nenastal třeba moment, kdy by sis řekl, že to možná skalní fans nevezmou? Přece jen je to zvukově dost jinde.

Ne. Takto jsem vůbec nepřemýšlel. Já jsem to vnímal tak, že to takhle děláme správně pro nás. Měl jsem pocit, že to takhle má být. Netvořili jsme nic pro cílovou skupinu. Ale teď, když už je to venku a slyšel jsem první reakce, nějak mě dohnaly obavy, jak na to budou reagovat někteří lidé, ne skalní fanoušci. Stále si myslím, že to jsou dobré skladby, ale ten zvuk, jak říkáš, je jiný a někteří začali mluvit "o velkém skoku do popu a tak dále" a pro některé je onen pop stále něco vyloženě špatného, odpudivého. Toho slova pop se ale já nebojím.

Určité náznaky příklonu k popu byly patrné i na "Until The Sky Bends Down". Co tě na natáčení bavilo nejvíc? Hledání nového hudebního výraziva, nebo práce s nástroji pro tebe atypickými (klávesy, samplery, vokodér a další)?

Nejvíc mě bavila spolupráce s Vildou. Většinou jsme skladby vytvořili společně úplně od začátku. Já jsem takhle nikdy dříve nepracoval. Fakt. Mám už zkušenosti s co-writingem z Anglie a nebylo to vždy tak jednoduché. S Vildou to bylo úplně v pohodě, relativně rychlé a bezproblémové. Taky mě samozřejmě bavilo hledání zvuků - jedna z těch písní třeba vznikla na jednom songwriting kempu, to byla taky dost velká zkušenost.

Která?

Je to "Reckless Love And Slow Redemption" a napsal jsem ji na českém kempu, který organizovali členové kapely Jananas. Oni už mají nasbírané spousty zkušeností po Evropě a chtěli něco udělat i tady. Zatím se uskutečnily dvě takové akce. Neslyšel jsem sice nic z toho druhého běhu, ale na tom, na kterém jsem byl, vzniklo dost dobrých věcí. Pozvali vždycky osm producentů a asi dvacet skladatelů, textařů a zpěváků. Pak vytvořili osm skupin a během asi jedenácti hodin jsme měli napsat, nahrát a zprodukovat jednu skladbu. Večer se pak všichni sešli a poslouchali výsledky. Během následujících dnů se tyto týmy promíchaly, každý den jsem tedy pracoval s někým jiným. Bylo to několik krásných dní. Intenzivních, ale nádherných.

Když jste si tak s Vildou sedli, nepřišla na přetřes třeba myšlenka vydat tyto společné skladby pod jménem nějakého projektu?

To nás napadlo, dokonce jsme měli i název - 808 Style, podle kláves, co měl ve studiu. Ale vše to stojí na mém hlasu a na tom, že budu mít stále své sólo koncerty. S tímto projektem by musela být další vystoupení, a tak bylo nakonec jednodušší to vydat pod mým jménem. Vilda má své akce, skvělé Lanugo a na víc už jaksi nemá čas.

James Harries & The Volunteers, Lucerna Music Bar, Praha,12.10. 2016
© Lucie Levá
Na desce jsou i další muzikanti - dechová sekce, s aranžemi vypomohl Osian Roberts. Jak to vše vznikalo a jak to zapadlo do tvůrčího procesu?

Skladbu "Before We Were Lovers" jsem měl celou promyšlenou v hlavě. Slyšel jsem tam hlavně dechy, a tak jsem poprosil Osiana. Dělal aranže už třeba na "Recorded Live In Bratislava" a je výborný. Samotné dechy jsme pak točili u Vildy. Jiné muzikanty a kamarády jsme pozvali, když jsme potřebovali nějaký nástroj. Steve Walsh byl třeba zrovna vedle ve studiu, jiní přišli na návštěvu. Jediná věc, co vznikla takzvaně na dálku, byl zpěv Blanch v "Something Like This", posledním tracku, co jsme natáčeli.

Jak k tomu došlo? Čím tě tato zpěvačka zaujala, že sis ji vybral pro tento track?

Měl jsem pocit, že nám na desce chybělo něco jednoduššího. Tuhle píseň jsem napsal loni před Vánocemi v Essenu, během tour. Nahrál jsem demo na klavír a poslal jsem ho Vildovi. Když jsem se vrátil do Prahy, natočili jsme u něj ve studiu základy a můj zpěv. Pak jsem musel odejít, ale měl jsem pocit, že stačí přidat smyčce a bude to hotové. Vilda tam zůstal a vše dokončil, ovšem když jsme to pak poslouchali, přišlo nám, že by se tam hodil ženský element. Začal jsem mezi svátky, celkem na poslední chvíli, hledat ten správný ženský hlas. Slyšel jsem mnoho zpěvaček, nejenom tady odsud, a našel jsem si pro sebe spoustu nových objevů. Měl jsem ale v hlavě specifickou barvu hlasu a dlouho jsem ji nemohl najít. Bylo to i tím, že byly ty Vánoce, Silvestr a nás tlačil čas. Pak jsem napsal kamarádovi do Bratislavy, jestli nemá nějaký tip. Měl dokonce tři - každý super, ale ani jeden nebyl to ono. A pak jsem uslyšel Blanch a bylo jasno - to byla přesně ta barva, co jsem hledal. Ona však byla v Bratislavě, obal na desku už skoro ve výrobě a jeden den do odevzdání materiálu, aby se mohl odeslat do New Yorku na master. Nakonec to nazpívala u sebe doma v obýváku a poslala nám tři verze. Tomáš Karásek to domíchal a mix byl hotový. Prvně jsme se s Blanch potkali až na jejím nedávném pražském koncertu, kde vystupovala s Katarziou, mimochodem další skvělou zpěvačkou.

Co tě při vzniku "Superstition" nejvíc inspirovalo? Byla to nějaká hudba nebo knihy?

Nic konkrétního mě teď nenapadá, ale poslední dobou poslouchám více zpěvačky, více popu, hip hopu. Těch knih mohlo být víc, mezi nejvýraznějšími by však byly tyto dvě: první jsem vybral podle titulu a obalu v jednom z mých nejoblíbenějších knihkupectví v Maastrichtu. Jmenuje se "The Lesser Bohemians" a autorkou je Eimear McBride. O samotné knížce jsem nic nevěděl, ale je neuvěřitelná. Nevím, jestli mě ovlivnila stylově, kéž by (smích). Ani nevím, zda existuje překlad do češtiny. Druhým titulem pak je "Let's Go So We Can Get Back: A Memoir Of Recording And Disrecording" od Jeffa Tweedyho z Wilco.

"Something Like This", "Stars" nebo titulní "Superstiution" jsou postavené na klavírní linii. Jak pokročilo tvé samostudium hry na piano?

Moc ne, ale možná díky tomu jsou "Something Like This" a "Stars" tak jednoduché, skoro až minimalistické. (smích) V "Superstition" hraje Vilda, na desku vlastně vše natočil on, ale já jsem to takhle napsal u klavíru. Nejsem tedy moc dobrý klavírista, ale možná díky tomu najdu věci, které dobrý klavírista takto nesloží. (smích)

"Voice Memos: A Collection Of Songs I Recorded On My Phone" jsi celé natočil na mobil na různých místech. Předpokládám, že to nebude tvůj poslední podobně laděný projekt. Máš už nějaký další podobný nápad?

Pár nápadů na natáčení mám, ale uvidíme, jestli se vše uskuteční.

Video k "Before We Were Lovers" sis taky natočil sám, jen za pomoci mobilu. Stala se ti během cest nějaká nečekaná momentka, která se do tohoto klipu nakonec nedostala?

Jasně! Já jsem točil skoro všechno sám na mobil a samozřejmě jsem netočil, když jsem hrál nebo když jsem pak mluvil s lidma po koncertě. Když je člověk na turné, každý den má několik nečekaných momentek.

"Sunlight Of My Heart" je skladba, která se dostala do úspěšného polského filmu "Plan B". Rýsuje se nějaký podobný projekt?

Ano. Zrovna zítra jdu točit písničku pro jeden francouzský televizní seriál. Dostal jsem i nabídku dělat hudbu k jednomu filmu, ale to ještě nevím, jestli vlastně stíhám.

James Harries & The Volunteers, Lucerna Music Bar, Praha,12.10. 2016
© Lucie Levá
V úvodu jsi zmínil, že jsi dříve zkusil i co-writing v Anglii. Dalo ti to něco? Nebo naopak vzalo?

Když jsem to zkusil poprvé, měl jsem pocit, že jsem nemožný, možná i neschopný, a to je strašný pocit, zejména když si uvědomíš, že skládám hudbu už dost dlouho. Bylo to dané i tím, že jsem byl s lidma, kteří takto fungují každý den. Oni úplně nechápali můj tvůrčí proces a já zas jejich myšlení, proto jsem se třeba za své nápady i styděl. Ale když píšu sám a nikdo tam není, tak dokončím i písničku, která není až tak dobrá. Co-writing mě naučil nebýt přehnaně dokonalý, zkusit spoustu nápadů, ale vyhodit ty nejrychlejší. Pak už tyhle zkušenosti byly lepší - narazil jsem na lidi, kteří mi byli mnohem blíž. Jde hlavně o jakési partnerství, koneckonců jako u všeho v životě.

Od našeho posledního rozhovoru utekly skoro tři roky. Naplnila se nějaká tvá výzva, třeba ve směru rodičovství?

Nepamatuju si, co jsem měl za výzvu před třemi roky. (smích) Ale všechno je snad dobrý.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY