Že by první sólový koncert Saint PHNX mohla provázet dobrá atmosféra, bylo jasné ještě před jeho začátkem. Málokdy se stane, že by čekající fanynky byly tak natěšené, že začnou sborově zpívat i songy od Panic! At The Disco nebo Twenty One Pilots, které zněly z reproduktorů ještě před začátkem. Právě tyto kapely ale jistě nebyly vybrány náhodou. Spolu s Imagine Dragons, kterým svého času předskakovali, a Bastille totiž tvoří nejoblíbenější skupiny těch, kteří na dvojici z Glasgow dorazili.

Je to právě popová hudba s exponovanými refrény a důrazem na rytmickou složku, která v posledních letech válcuje mainstreamové žebříčky. A přesně do nich by Saint PHNX velmi rádi patřili. Svou ještě horkou debutovou deskou "DDMN" totiž mají dost možná poslední šanci v hudebním průmyslu uspět. Upřímně řečeno je totiž tato partička dost očividný truc-projekt.

Frontman Stevie Jukes a jeho bratr, bubeník Alan spolu totiž dříve měli kapelu Vigo Thieves, která sice hrála sympatický indie-rock, jenže se dosud výrazněji neprosadila. A tak dali dohromady jejího nástupce, na oko začínají od nuly, ale každý soudný člověk, který se podívá, kolik let frontmanovi je, a poslechne si, jakou dělá muziku, musí nutně dojít k závěru, že je to vypočítavý tah a hra o všechno. Buď to konečně klapne a stanou se z nich nové ikony podobné těm o pár odstavců výše, nebo si prostě budou muset najít jiné zaměstnání.

Upřímnost v tomto projektu tedy nehledejte, určitá racionalita za tím ale je, a byť je snadné to všechno odsoudit, lze to zároveň do určité míry i chápat. Tak či tak je ale potřeba zdůraznit, že to i přesto byl dobrý koncert.

Třináct písniček uteklo jako nic a jedna měla větší hitový potenciál než druhá. Skákalo se v nevydaném songu "Elevate", ve "Stars" se mávalo světýlkama mobilů a v "Mountains" skočili oba bráchové za fanoušky do davu. Náctileté, pištící slečny byly samozřejmě naprosto bez sebe a měly co dělat, aby jim při všem tom nahrávání vydržely v mobilu baterky.

Přes všechnu kritiku ale nešlo přeslechnout, že skladby jako "Deadman", "Shake" nebo finální "Scream" by při pořádné mediální masírce mohly jednou znít klidně i v O2 areně. To může znít na první přečtení šíleně, ale vzpomeňte si, v jak malých klubech u nás premiérově vystoupili Twenty One Pilots & spol. a jak rychle vyrostli. Někdejším předskokanům Yungbluda z podzimního koncertu v Roxy se to asi nestane, protože jinak by humbuk kolem jejich debutu byl daleko větší. Doufat v to ale můžou.