Jak říkáme v redakci - rock se s rockem (a popem) sešel, a tak je na čase vše zrekapitulovat a vybrat ta nejlepší alba s letopočtem 2019. Čtrnáctka redaktorů a redaktorek by ocenila celkem sedmašedesát domácích (českých a slovenských) desek. Tohle je finální dvacítka a příčky pět až jedna.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6
Trpělivost růže přináší. Své by o tom mohl vyprávět i Honza Pokorný, který vystupuje pod pseudonymem
Pokáč. Vtipné písničky si roky jen tak brnkal a nevypadalo to, že by z toho něco bylo. Potenciální hudební kariéru na nějakou dobu dokonce téměř zabalil. Pak ovšem začal textovat pro
Voxela, chytil druhou mízu a nyní je bezpochyby jednou z mála jistot, která dokáže bez problémů rozezpívat jakékoli publikum. A stačí mu k tomu jen kytara a ukulele. I na své druhé desce některé své kousky opatřil díky Johnymu Rainbowovi z
Light & Love bohatšími aranžmá, ale ten naprostý základ tkví samozřejmě v jeho vtipných, místy až geniálních textech. Místy sice může připomínat
Ivana Mládka naší generace, ale místo absurdity a jednoho nápadu, okolo kterých se Mládkovy texty často točily, Pokáč spíše vypráví příběhy s vtipem v každém verši. Jeho písničky jsou strašně návykové a přitom se jen tak neobehrají. Jen je otázka, jak dlouho ještě dokáže být takhle invenční. Přeju mu i nám, ať je tomu tak ještě dlouho. (Honza Balušek)
Tip Ondřeje Hricka: Milan Urza - Málem bych zapomněl
Milan Urza je podepsaný pod tvorbou alternativců
První hoře, alt-popových
Sinuhet či folkových
Kaspar Melichar a nejnověji také pod prvním sólovým albem "Málem bych zapomněl". Na něm písničkář zdatně propojil country a folk a svým skladbám vtiskl poetické texty zaobírající se životem, láskou i smrtí. Urza je velmi schopným textařem a právě silná sdělení dělají z alba zásadní počin tuzemské scény, a to nejen na písničkářském kolbišti.
4. Beata Hlavenková - Sně |
Na páté řadovce se
Beata Hlavenková dopracovala ke své zpívané prvotině. "Sně" jsou poutavou sbírkou převážně zhudebněných básní. Jejich autorem je nejčastěji Bohuslav Reynek (nepřehlédnutelná "Husa v mlze"), případně Petr Borkovec a Martin Vedej. V pár skladbách si Beata otextovala melodie sama (v tomto fungují zejména až magické "Prameny" a "Žena") nebo jí vypomohla
Dorota Barová (závěrečná "Zapomniane" v polštině). Coby host se zde objevuje trumpetista
Oskar Török, který do nahrávky vnesl svůj vlastní nadhled a zbořil jednotlivé hudební bariéry. "Sně" vycházejí z jazzových základů, improvizací, ale nebrání se ani žánrovým přesahům. Můžeme mluvit o lehkém experimentu s elektronikou, s klávesami nebo ruchy, hlavní úlohu ale hraje akustika. Právě ta tuto mnohabarevnou desku drží pevně při sobě a vytváří prostor pro Beatin charismatický hlas. Jednotlivé příběhy tak dostávají až organický doprovodný soundtrack, v němž hlavní aktérka čerpá z nabytých zkušeností a projektů, kterých se účastnila. "Sně" jsou hloubavým kompletem a skutečným majstrštykem. (Dan Hájek)
Kapelu
John Wolfhooker není třeba představovat. Progresivní kvartet má za sebou již působivé portfolio úspěchů a nyní přidává možná ten vůbec nejvýraznější - desku "313". Jedná se o pestré a zábavné dílo, plné toho nejlepšího, co skupina pod vlivem zdrojů své inspirace tvoří. Nyní vystavuje najednou všechny bestsellery - melodiemi kandované refrény, nejrůznější zasekávačky, groovy, vychytávky, ukradené nápěvy od
Linkin Park a masitý djent nejvyšší jakosti. Přehledně to demonstrují například úvodní "Break Me Down" či "The Dark Matters", které mají vše, co tuhle partu aktuálně definuje. K tomu zcela neodolatelný studiový zvuk vlastní produkce a oslnivý jackpot v hodnotě "313" je na světě. Zpěvák Martin Čupka od posledního počinu navíc dramaticky vylepšil svůj scream i čistý zpěv, a tím celkový výsledek mimořádně tvrdé, kolektivní práce citelně povýšil. Můžeme pouze hádat, na jakou úroveň se podnik v budoucnu ještě dostane. Zatím je i tak stále těžké uvěřit, že máme v Česku něco tak kvalitního, něco tak světového a něco tak sexy, jako je loňský opus John Wolfhooker. (Matěj Kostruh)
Tip Tomáše Parkana: Nikol Bóková - Inner Place
Jedním z loňských alb, které by rozhodně nemělo uniknout pozornosti, je "Inner Place" klavíristky Nikol Bókové. Do jeho vydání byla tato absolventka JAMU známá především ve světě takzvané vážné hudby, ovšem zde se pustila do fúzování jazzu a současné klasiky. Do studia si přizvala kontrabasistu Martina Kociána a bubeníka Michała Wierzgońě a v celkem třinácti autorských skladbách nám toto klasické jazzové trio předvádí neskutečně organickou procházku po obou stylech, které se vzájemně prolínají s velkou lehkostí a samozřejmostí. Nechybí mu velká dynamika a jistý druh dramatičnosti.
Nikol Bóková k tomu coby autorka využívá pestrých, ale zároveň velmi melodických linií, které působí lehce i pro posluchače, který vážné hudbě holduje spíše sporadicky. Svým stylem trochu připomíná některé nahrávky Beáty Hlavenkové, a tak není divu, že "Inner Place" si před pár dny odneslo nominaci na Anděla v kategorii Jazz/Blues. Od téhle hudebnice můžeme v budoucnu očekávat velké věci.
2. Vladimír Mišík - Jednou tě potkám |
Po devítileté odmlce vydal
Vladimír Mišík album "Jednou tě potkám". Tentokrát poprvé bez
ETC, ale s hudebníky o generaci mladšími a pod vedením a s vizí producenta Petra Ostrouchova. S tím Mišík už před rokem spolupracoval na "Variaci na renesanční téma", která zazněla na Českých lvech, zpíval ji se svým synem Adamem a byla přijata mnohem lépe než o pár let starší verze od
Jana P. Muchowa. A to odpojení od ETC a nové impulsy odjinud vyšly znamenitě. Jako by došlo k předání nové energie. Mišík je pořád pevný v hlase a plný síly. Zároveň se rozhodl udělat desku hodně osobní a intimní, s texty, které až nebývale sahají do jeho soukromí. Nebojí se otevřít a převyprávět skoro až neuvěřitelný příběh jak z Hollywoodu o nečekaném shledání s americkou větví své rodiny ("Brother") plný sentimentu a dojetí. Vedle toho ale nemá problém zpívat o vlastním odchodu v titulní "Jednou", krásné básni Václava Hraběte. "Jednou tě potkám" je velká, silná deska. Plná života se skvěle fungující kapelou. Je těžko pochopitelné, že pro její vydání se Mišíkovi nepodařilo sehnat sponzora, a musel si ji zafinancovat sám svolením použití "Slunečního hrobu" v reklamě. (Honza Průša)
1. Zvíře jménem Podzim - Září
|
Zvíře jménem Podzim se po dvou letech vynořilo s dalším, znovu velmi ambiciózním projektem "Září". Jeho druhá podzimní deska přináší osm skladeb, na kterých mnohočlenné seskupení vedené Jakubem Königem spolupracovalo s producentem Pjonim. Ten spolu s Aid Kidem skladbám dodal na první dojem nečekaně dominantní elektronický podklad. Vše ale funguje až neuvěřitelným způsobem. Nahrávku tvoří dvě části - Vlčí a Psí. Pokud byste na kterékoliv hledali hit na první dobrou, pravděpodobně narazíte. "Září" totiž staví na atmosféře, náladách, objevování a také na skvělém zvuku. V porovnání s debutem zde mnohem větší prostor dostávají dámské vokály (Veru Linhartová, Marie Kieslowski či Marie Puttnerová). Žánrová paleta je opět široká, od pulsujících beatů v "Září" přes elektro-akustickou "Psí sny" až po všepohlcující depresi "Malej měsíc". Nakonec však skončíme plní naděje s tím, že na nic "Nejsme sami". Zvíře se sice loučí, zapsáno ovšem zůstane silně a nesmazatelně. (Ondřej Kocáb)
