Britové The Membranes, kteří se na scéně pohybují už od roku 1977, působili tak trochu jako divný support. Alespoň na pohled. Čtyři pánové v letech a jedna zahalená bytost za laptopem, punková image i stylově příznačná divokost. Od věci to ale rozhodně nebylo, obzvláště zařadíme-li jejich autentický post-punk do kontextu s novou Laneganovou deskou, která se k inspiraci tímhle v temnotě si libujícím a specifickém, basy tepajícím soundem nepokrytě hlásí.

Jejich čtyřicet minut temnou vesmírnou energií nasycené muziky uběhlo v příjemném tempu a těch mnoho desítek let na scéně (byť s přestávkou) na nich moc znát není. Naopak bylo vidět, že možnost hrát si viditelně užívají. Hlavně frontman John Robb, věčně jednou nohou opřený o bariéru před pódiem a máchající hlavou baskytary nad prvními řadami, hecující a neustále pobízející publikum, se bavil královsky.

Mark Lanegan na sebe nenechal dlouho čekat. Jenže od začátku - jakkoliv to v důsledku zas tak velký vliv na dojem z koncertu nemělo - bylo něco špatně. Zpěvák, jištěný svým dlouhým hraním prověřeným bandem, se snad ještě více než normálně uzavřel do vlastní bubliny, jejímž středem je stojan od mikrofonu. Prakticky nulová komunikace s publikem, na konci jen letmé poděkování a kvapný odchod do zákulisí. Ale což, tenhle chlapík byl vždycky spíše soustředěný introvert než bavič.

Laneganovým trademarkem je jeho hlas. Temně sametový, specificky zabarvený, slovy vinařské terminologie s buketem v podobě lehce hrubého chrapláku. Ve středu ale nebyl úplně ve své kondici. Místo sametového pohlazení zněl Lucerna Music Barem jakýsi šmirglpapír hrubšího zrna. Je to hlasová poloha, která u něj nevadí, víme, že ji umí, ale dojížděly na to zejména nové věci, které stojí na široce rozkročených melodiích.

Nejkřehčí skladba z aktuální nahrávky, "Playing Nero", ostatně v Praze ani nezazněla a to na předchozích koncertech v setlistu byla. Ze "Somebody Knockin‘" zaznělo plných sedm songů, solidně zastoupené byla i deska "Blues Funeral", kam chraplák patří (byť sílu klenuté "Ode To Sad Disco" to lehce obrousilo). Příjemně potěšila i tečka v podobně "Killing Season", která zazněla v podobě, která se více než albové verzi blížila té, do níž ji remixovali UNKLE. A fungovalo to zatraceně dobře.

Temnota v textech, temnota na pódiu. To se tentokrát zahalilo do temně modré a rudé barvy, všechno, i absence jakýchkoliv projekcí, stahovalo veškerou pozornost nabité malé Lucerny k hudbě a k osobnosti stojící na pódiu. A její charisma a síla, kterou vyzařuje, hravě překryly i jisté nedostatky, které byly v Praze tentokrát přítomné.