Ještě než se dostaneme ke zmiňovanému trojkoncertu, rád bych se ještě chvíli pověnoval O2 universu jako takovému. Na jeho návštěvu jsem se těšil dlouhé měsíce dopředu a bohužel musím říct, že první dojmy prozatím nejsou nic moc. Zázemí vypadá sympaticky a kupříkladu u šaten by se snad nemusely štosovat davy lidí jako v konkurenčním Foru Karlín, což je dobrá zpráva.

Na druhou stranu ale jde hodně znát, že zadání znělo nacpěte tam co nejvíce sedaček. Konkrétně v sektoru 203, tedy u střechy, zvuk za mnoho nestál, což bych nevyčítal a spíše to přičetl porodním bolestem, které se snad časem podaří doladit. Ono to tam hlavně ale bylo docela nebezpečné. Už značení sedaček je téměř neviditelné. Hlavní ale je, že prostoru pod nohama máte tak málo, že když se chcete dostat na své místo, musíte své sousedy málem obejmout, abyste nespadli na lidi pod vámi nebo někomu nešlápli na hlavu. A zábradlí se u toho nechytnete, protože tam žádné není. Projít pak kolem bezohledných návštěvníků, kteří se kvůli vám ani nepostaví, už je skoro nemožné. Hrozně nerad něco takového kritizuji a nechci působit nevděčně, ale proboha, architekti, zkuste si ty místa. Je to fakt nejen nepohodlné, ale téměř nebezpečné.

Z Danko Jones jsem nakonec mnoho neviděl, zvědavost nad tím, co nový koncertní sál ukrývá, zvítězil. To Baroness bylo nakonec až nějak moc. Malá pódia jim sluší, na tom velkém se ale trochu ztráceli a jejich mix sludge metalu a post-rocku byl pro publikum lačné po jednodušším rock'n'rollu snad až příliš stereotypní.

Volbeat na tom byli jinak. Asi žádný článek o nich se neobejde beze zmínky o tom, jak extrémně populární jsou Dánové u našich německy mluvících sousedů. Tam vyprodávají i několik stadionů za sebou a kupříkladu příští rok v červnu už zase budou patřit mezi největší hvězdy Rock im Parku, kde je doplní System Of A Down a Green Day. Němci je tak berou jako větší hvězdy než třeba Korn. U nás je přitom téměř nikdo nezná.

Styl hudby odkoukaný od Metalliky, jimž ostatně už dvakrát předskakovali na celém turné, ale zabalený do rockovějšího hávu, si o velké sály říká a stejně jako v případě Beatsteaks nebo Rammstein byla na zdejším koncertě slyšet převážně němčina. A naši sousedé byli určitě rádi, že své miláčky vidí v komornějším prostoru, než na jaké jsou z Německa a Rakouska zvyklí.

Nová deska "Rewind, Replay, Rebound" se drží toho, co mají fanoušci na Volbeat rádi, nabízí ale i řadu překvapivě popovějších písní než dříve. Ze sedmi novinek jich ale mnoho naživo nezaznělo. Asi nejvýraznější z nich byly "When We Were Kids" a "Die To Live".

To ze starších věcí se podařilo poskládat hitovou smršť. "Lola Montez", kdy fanoušci poprvé tasili mobily. "For Evigt", dost možná nejinstantnější hit z posledních let, u něhož do sálu vystřelily salvy konfet. Strhující vypalovačka "The Devil‘s Bleeding Crown". "Black Rose", kde si frontman Michael Poulsen pozval zpátky na pódium Danka Jonese. Zpěvná "Last Day Under The Sun" na závěr hlavní části nebo "Still Counting" s konfetami a černými balóny na úplný konec. Trochu zamrzela váznoucí komunikace ze strany kapely a stejně tak publikum to s circle pity zrovna nepřehánělo. Ale jinak paráda.