Zatímco se ten večer v Praze v O2 areně českému publiku znovu představila houslistka Vanessa Mae a vedle v Roxy se scházeli fanoušci Mike Roft On Tour, o pár metrů blíže k Revoluční ulici bylo v NODu, prostoru o poznání menším, také plno. Ať si říká kdo chce co chce, lidi na koncerty chodí. Mají na to peníze, mají na to chuť a už pár let víme, že když se v Praze uprostřed týdne konají i tři velké koncerty, všechny můžou být vyprodané. Poznal to i Charlie Cunningham.

Ten se svou tříčlennou družinou dorazil už v červenci na Colours Of Ostrava, nicméně tam pisatel upřednostnil někoho jiného, s kým se jeho vystoupení krylo. Ohlasy na něj ale byly velmi dobré, takže jsme se vydali zjistit, co je vlastně zač.

Londýnský písničkář by se se svým křehkým projevem a medovým hlasem mohl líbit například příznivcům Josého Gonzáleze nebo Bena Howarda. Ti už u nás zaplnili větší prostory a i Cunnigham se svými něžně rozkvétajícími písněmi by mohl mít ambice naplnit prostornější sál než právě NOD. Ten totiž pro koncerty bohužel není příliš vhodný. Nedostatečná klimatizace a nesnesitelné horko v sále lepilo oblečení na zpocenou kůži a to i když jste jenom klidně stáli a podupávali si do rytmu. Ostatně ani transformace pro koncert k sezení by nebyla od věci - nejen, že seděli samotní protagonisté, ale ani tempo odehraných skladeb se nijak neodchýlilo rychlosti korporátních manažerů poskytující zpětnou vazbu k vašemu životopisu.

Hrálo se tedy pomalu, v poklidu, jednu procítěnou baladu za druhou. Cunnigham u toho občas pronesl nějaký ten mikrovtípek (když například hledal zdroj prapodivného hluku), pochlubil se, že hraje už šestadvacátý koncert aktuální šňůry, a taky s kolegy popíjel pivo nebo se nechal bubeníkem za své přehnaně srdečné proslovy srovnat pohledem úkosem. Perkusivním aranžím a španělským flamencem ovlivněné hře na kytaru sekundovaly nepatrné klávesy a hlavně trumpeta, jejíž těžký, plačtivý zvuk dával na srozuměnou, že vtípky mimo hudbu jsou sice dovoleny, ale jinak se zpívá spíše o životních útrapách.

Zhruba hodinu a čtvrt dlouhý koncert nakonec proběhl bez vytleskání na přídavek, neboť ho pánové spojili s hlavním setem a šlo se domů. Zda to bylo lepší než v Ostravě, by vám pověděla asi třetina lidí, kteří zvedli ruku, když se přiznávala tamní účast. Autor by jej do pomyslné top pětky toho nejlepšího takto zprostředkovaně dodatečně nejspíš nezařadil, protože ta jednotvárnost byla krapet unavující, ale i přesto to jako celek bylo fajn.