Údělem původních bluesmanů, těch, co podle pověsti podepsali pakt s ďáblem a dodnes inspirují další a další muzikanty, bylo putovat. Nezakotvit, neustále se pohybovat z místa na místo a setkávat se s novými lidmi a jejich příběhy. Každé setkání je obohacující - a za to díky, říkají brněnští Band of Heysek titulem své novinky "I'm Glad I Met You".

Deska do jisté míry odráží putování hlavní postavy Hejsků Jana Švihálka (také Hoochie Coochie Band, který letos slaví čtvrtstoletí na scéně) po Deltě Mississippi a pátrání po skutečných, komercí dosud nezkažených bluesmanech. Pár jich našel, tři z nich přivezl na festival BluesAlive do Šumperka. Druhým výsledkem je právě aktuální počin, který konzervuje vnitřní prožitek z onoho putování. Alespoň tak je rozhodně lze chápat.

A nutno říci, že Švihálek nasával atmosféru Delty velmi poctivě. Prvotina Band of Heysek byla velmi syrovým, rzí obrostlým, neotesaným ingotem, který pohlcoval svým špinavým a autenticky působícím stylem. Nová řadovka si uchovává hutnost zvuku, kovovou tvrdost hypnoticky zacyklených riffů i pěveckou neškolenost. Jenže surový ingot ztuhl a je opracován - a "I'm Glad I Met You" je albem mnohem vycizelovanějším, probarvenějším, detailnějším. S tím jde ruku v ruce i rozšíření výrazového rejstříku.

Špinavé blues tak místy dostává i mírně jazzové kontury (sólo na hammondky ve skladbě "Truck"), až folkově (nebo folkrockově) křehké, jakoby na vlnách plující nálady (balada "When The Night Comes") či psychelické dozvuky (šamanské blues "Talkin' To My Devil"). Na svém místě je i neodolatelný, drtivý tlak, který je tentokrát důkladně podpořený skutečně tučnou basou, která zní, jako by byla překrytá vrstvou špinavého bahna. Soundu rovněž prospělo zapojení již zmíněných hammondek hostujícího Omara Bletniće ze Sarajeva. Zvuk příjemně provzdušňují, do opakujících se riffových struktur a přímočarých bicích přidávají milé melodické kudrlinky. Naopak trochu ubylo údernosti debutu, tolik nepůsobí jako rána mezi oči rezavou lopatou.

Hejsci toho chtějí sdělit hodně... a to je asi největším neduhem jejich druhé studiové nahrávky. Pozornost posluchače místy ("Fade Away", "Meet Me") poněkud upadá. Možná taky stačilo jen trochu zamíchat playlistem a třeba do standardní edice vrátit pouze bonusovou "My Baby Gotta Go". Jasně, je dlouhá, atmosférou až zvláštně zasněně lyrická, ale možná právě proto by byla lepší tečkou než zmíněná "Fade Away", která trochu vyšumí do ztracena. Na druhou stranu důvody, proč osmiminutová skladba z výběru vypadla, jsou známé, nijak kontroverzní a lze je jednoduše dohledat.

Tak jako tak, Band of Heysek dostáli své pozice jednoho z nejzajímavějších spolků na domácí bluesové scéně a kvalitativně nesestupují. "Shovel & Mattock" a "I'm Glad I Met You" jsou srovnatelná alba. Jen to nejnovější už není tak působivé.