Levičák Al Jourgensen má svá nejlepší tvůrčí období vždy v časech, kdy v Bílém domě sedí jeho přirozený nepřítel. Na přelomu 80. a 90. let, v době vlády George Bushe staršího, jeho Ministry vydali svá kultovní alba, zatímco v době vlády Billa Clintona stagnovali a nebyli moc produktivní. Druhý, velmi agresivní anarcho-metalový dech chytli v polovině nultých let v době úřadování George Bushe mladšího (vzpomenuto budiž vysokooktanové "Rio Grande Blood"), v Obamově éře paběrkovali s dost možná nejslabšími kousky své diskografie. A nyní? Strýček Al se možná nadechuje k poslednímu zteči na arcilotra, aktuálně úřadujícího v Oválné pracovně.

Proč tak zevrubný úvod? Pro středeční koncert zásadní, jak se dozvíte za chvíli. Večer ve vyprodaném Roxy odpálili o čtvrt na osm kalifornští 3teeth a nutno uznat, že tak dobře zvolená předkapela se hned tak nevidí. Partička sázela na převážně pomalý gothic-industrial metal, ale takového toho nekomerčního starého ražení à la francouzští Treponem Pal nebo kanadští Skinny Puppy. I když to na začátku i díky frontmanovi s vizáží Boratova zlého dvojčete vypadalo na něco mezi Marilynem Mansonem a Deathstars, ortodoxní fanoušci žánru museli být s celkovou prezentací spokojeni. Kompozičně ale nešlo o žádný zázrak, to je zas třeba si přiznat.

O půl osmé už ale začalo pravé peklo prvními skladbami z nejnovějšího alba "AmeriKKKant". A jsme u významu úvodního odstavce. Ministry totiž v Praze odehráli koncepčně set dvou poločasů. V první polovině zazněla skoro celá poslední fošna, navíc bez vložených starších klasik, jak to bývá obecně obvyklé. Odpovídaly tomu i projekce nebo figurantky mávající vlajkami Antifa u stejnojmenného singlu.

Jak totiž Jourgensen zmínil o krátké pauze, považuje současnou situaci za natolik závažnou a novou desku za natolik aktuální, že prostě musí dostat odpovídající umělecký prostor, očekáváním fanoušků a koncertním klišé navzdory. Poděkoval publiku za trpělivost (trochu nechápavá a vlažná atmosféra po skoro hodině byla opravdu přítomna), zdůraznil orientaci ve středoevropském regionu a uvedl závěrečnou katarzi.

Druhý poločas byl totiž splněným snem každého old school fanouška. Skupina ignorovala naprosto vše, co vytvořila za poslední čtvrtstoletí, a naservírovala naprosto nekompromisní miniset toho nejlepšího a nejtvrdšího ze svých zlatých časů přelomu osmé a deváté dekády. I kvůli předcházejícímu oddalování vytouženého orgasmu šlo opravdu o mohutnou erupci síly atomové bomby. A k dovršení radosti všech se muzikanti rozloučili coverem Alova zapomenutého bočního projektu Revolting Cocks z dřevních osmdesátek.

Na závěr pár slov k samotnému principálovi: vidět dreadatého voodoo šamana se svým ikonickým stojanem s buvolí lebkou a navíc ve formě poháněné svým politickým antagonistou byl zážitek. Tím spíš, že v jeho věku a s jeho životním stylem by podle běžných lékařských měřítek měl být správně už několikrát dávno po smrti. Bylo ale vidět, že dnes už Ministry tvoří hlavně on a zbytek bandu obsazuje jen parta bezejmenných nádeníků (bez urážky). Ve starých časech Paula Barkera, kdy šlo o regulérní tvůrčí duo, nebo v dobách bushovské trilogie, kdy se to v kapele hemžilo osobnostmi typu Tommy Victor (Prong), Tony Campos (Static-X) či Joey Jordison (Slipknot), šlo zkrátka o daleko šťavnatější podívanou.

Středeční vystoupení tak bylo hodně netradičním a lehce schizofrenním zážitkem, který odměnil především aktuální fanoušky, ale zároveň nabídl výživné sousto i těm, kteří Jourgensenovy studiové aktivity už roky nesledují. Na závěr budiž doplněno, že autor reportáže sice s frontmanem Ministry politicky nesouzní, ale kromě samotné hudby vždy obdivoval a respektoval jeho názorovou umanutost, buldočí houževnatost a nekončící zápal pro věc.