Manic Street Preachers měli v úvodu technické problémy s odposlechy, a tak jejich koncert začal se zpožděním. Byla to ale náramná pastva pro uši. Devadesátkový pop rock silně levicově orientované skupiny nabídl jak poklidnější skladby evokující například dnes už bohužel nefungujících R.E.M., tak i řadu říznějších věcí. A právě v nich šlo velmi dobře poznat, jak zdatným muzikantem frontman James Dean Bradfield je.

Jeho hlas ani po padesátce neztratil na síle, a když se do skladby opřel, cítili jste to. On ale u toho zvládal i velmi dobře hrát na kytaru. Nic extra, napadne vás možná. Jenže to nebyly žádné primitivní akordy, ale třeba i cover "Sweet Child O' Mine", v němž byl Bradfield jak Slashem, tak Axlem zároveň. Obdivuhodná podobnost s originálem byla možná i díky výraznému tenorovému hlasu a kytaře Les Paul kolem krku.

Je to sice do určité míry zcestné přirovnání, přesto se mu nelze vyhnout. Je totiž až nechtěně směšné, jak propastný je rozdíl mezi druhou největší hvězdou závěru hudební přehlídky a headlinery prvního dne festivalu, jejichž frontman nejen že na nic nehraje, ale ani zpívat pořádně nedokáže.

Melodické prvky ve skladbách o politice, nejistotě, hledání sebe sama a depresích hrály prim, silný důraz na kytarové vyhrávky učinil z koncertu šťavnatou záležitost. Hity "The Everlasting", "International Blue", akusticky zahraná "Ocean Spray" a samozřejmě i o španělské občanské válce, ale především o vlastní lhostejnosti pojednávající "If You Tolerate This Your Children Will Be Next" nevybízely k bezuzdnému tanci. Úplně stačilo svalit se do trávy a nechat hrát kapelu jako kulisu k letnímu podvečeru.

Po vyřešení technických trablů byl totiž zvuk dokonalý. Bradfieldovi šlo i díky jeho precizní výslovnosti rozumět naprosto všechno a zbytek sestavy nezůstával pozadu. A jestliže i ze vzdálenosti několika desítek metrů od hlavního pódia šlo o vynikající zážitek, jaký jiný důkaz ještě potřebujete? Krásné to bylo.