Tvá nová deska se jmenuje "Easy". Byly její přípravy opravdu snadné, jak by se dalo usoudit podle názvu?

Byly trochu zapeklité. Některé věci se podařily takřka samy, některé prošly většími porodními bolestmi. Něco šlo zkrátka hůř a něco líp. Tak jako v životě. Měl jsem připravených pár skladeb v angličtině, počátky MikAela vnímám od chvíle, kdy si jedna moje kamarádka všimla, že mám na osobním Facebooku tuto přezdívku. Zeptala se mě, proč vlastně pod tímto pseudonymem něco nevydám, alespoň by se tak moje anglická tvorba odlišila od té české. A mně to přišlo jako dobrý nápad. Pak už jsem se jen nechal vést. Navíc miluji Skandinávii, kde má toto jméno původ. Vše do sebe zapadlo a projekt byl na světě.

A co skladby? Tvořily se s lehkostí?

Vesměs ano. Například poprvé v životě jsem měl plodný leden - měsíc, který obecně nemám moc rád. Na začátku nového roku se obvykle uzavírám do sebe a nové věci moc nevymýšlím. Tenkrát jsem ale vzal večer do ruky kytaru a během pár minut vymyslel jeden vyloženě letní motiv. Měl jsem pocit, že se koupu někde v Karibiku, chodím v písku a popíjím sladké nápoje. Ještě tentýž večer jsem z rukávu vysypal svůj první anglický text a song "Light Up" byl hotov. Na tuhle píseň jsem obzvlášť pyšný. Venku napadl sníh, u nás na vsi všude postávali sněhuláci a já prožíval letní chill. Celkově jsme měli ve výběru kolem dvaceti skladeb, nakonec jsme to zredukovali na devítku, takže zbyly ještě písničky na případnou další desku.

Řekl bys, že i celková nálada alba je v souladu s názvem spíše odlehčená?

K názvu jsem došel díky prvnímu singlu "Easily", který byl opravdu odlehčený. Vzniklo to samo, chytla se rádia a píseň vyhrála několik hitparád. A já pro to prakticky nemusel nic dělat. Jen jsem vypustil do světa song a on si pak žil svým životem. Ta situace vlastně určila směr celé desky. Chtěl jsem, aby byla nálada jiskřivá a energická, protože já sám takový často bývám. Pak jsou ale chvíle, kdy jsem až moc hlubokomyslný, takže se mi to v životě hezky vyvažuje. A tuším, že se mi tohle všechno podařilo dostat i na desku. Nudu tam asi nenajdete.

Dokázal bys stručně shrnout, kdo je vlastně MikAel?

Řekněme mladý člověk, kterého baví dělat hudba a snaží se nepřemýšlet nad specifickým systémem českého showbyznysu či českým systémem obecně. Pokouší se být v tomto ohledu nekonzervativní a dělá, co ho baví. Hudebně se snaží přijít s něčím jiným, než je tu běžné, rád míchá hudební styly. Dělá to teď a tady a pracuje s energií. A asi je to šťastný člověk, když se takhle poslouchá... (smích)

To nemůže říct každý.

Nejsem pod žádným velkým vydavatelem, který by mi kázal vzorce, do kterých se musím vejít. Když to srovnám se svou úplně první deskou, ve které bylo hodně peněz, marketingu a mluvilo do ní mnoho profesionálů, ta vznikala úplně odlišně a nebylo to vůbec ono. Nyní jsem se obklopil jen hrstkou lidí. Album jsem dělal ve dvojici s producentem Luďkem Fialou a s některými záležitostmi kolem mi pomáhalo pár nejbližších dlouholetých přátel. A jen s nimi jsem některé věci okrajově konzultoval. Dokonce se mi poprvé stalo, že vlastní album docela rád poslouchám. Jsem pedant a puntičkář, všechno musím donekonečna předělávat, řeším každý tón. Většinou bych nejraději po dokončení celou desku smazal a nahrál znovu. Tentokrát jsem měl tento pocit minimálně.

V čem je MikAel jiný než Michael Foret?

Michael Foret je víc zadumaný, možná trochu ustaraný. Nejraději by si vzal kytaru, odjel do lesa a nahrál tam komorní folkové písničky se zvuky lesa a přírody.

Proč to neudělá?

Možná to tak brzy dopadne. Nedávno se mě někdo zeptal, co bude dál s mojí kapelou ForetGump a zda budu dělat zase něco v češtině. Možná se k tomu schyluje. Mám rád češtinu, je to krásný jazyk, ale nejsem blázen, abych hudbu, která mi zní cizokrajně a je založená na elektronice a samplech, zabil českým textem. Navzájem by to k sobě nesedělo a vždy by to sklouzlo o kategorii níž. Je to jako s auty - líbí se mi moderní vozy i veteráni. Rád se svezu s oběma, ale ta jízda je pokaždé jiná a musí se k tomu tak přistupovat.

Přináší ti pseudonym MikAel nějaké výhody?

Ano, uměleckou úlevu. A také psychickou, samozřejmě. Víc si hraji, což mě baví. Je vtipné, jak se k tomu spousta lidí, a to i z řad hudebních odborníků, staví. Například rádia. Je poučné to pozorovat, až se člověk někdy diví. Ještě patnáct let po mém účinkování v SuperStar jsou taky některá média schopna v titulku článku napsat spojení "SuperStar Michael Foret". Čekal bych, že pokud někdo píše o české kultuře, měl by mít trochu rozhledu. Rozumím tomu, že je to pro ně jednoduchá zkratka a možná se to i líp čte, ale je to příliš slabozraké a plytké. Za soutěž jsem se nikdy nestyděl, i když se doteď pousmívám nad tím, jak jsem to tehdy celé pojímal.

A co nevýhody?

Ještě nejsem tak zavedený ve vyhledávači Googlu. (smích) Něco mi i říká, že MikAela dřív objeví lidi venku než u nás. Občas přemýšlím nad tím, jestli má tahle hudba v naší zemi smysl. Přece jen tu stále převládá klasický český pop rock, který raději příliš nevybočuje. A stále ho milují velké davy posluchačů, rádia i dramaturgové festivalů. Čeští headlineři většiny velkých festivalů jsou stále stejní. A to i několik let, možná desetiletí. Přijde mi to divné a hlavně je to škoda. Příliš standardní a konzervativní. Když se vydáte na festival do zahraničí (ale dělá to i hrstka našich festivalů - například Colours Of Ostrava), line-up se opírá o pár slavných jmen, která buď mají aktuálně venku nějakou skvělou desku, nebo přinášejí něco svěžího. K tomu tam člověk může vidět desítky až stovky méně známých projektů, které jsou výborné. Ano, zcela jistě záleží i na finanční stránce. Ale taky na odvaze, smyslu pro styl a na chuti jít dál. Myslím, že je potřeba v Česku představovat posluchačům něco nového, zábavného a fresh. Loni jsem byl třeba na německém Meltu, odkud jsem si přivezl spoustu skvělých nových jmen, jejichž tvorbu poslouchám dodnes. A je to velmi obohacující.

Uvažoval jsi, že bys k produkční spolupráci přizval i někoho jiného než Luďka Fialu?

Do budoucna to plánuji. U stejných věcí většinou nezůstávám. Pár tipů na lidi, se kterými by mě bavilo pracovat, mám v hlavě, zatím ale nedokážu říct, jakým směrem bych chtěl jít. V Česku máme dobré producenty, oceňuji práci Borise Carloffa, Jana P. Muchowa nebo Jiřího Buriana, ale MikAela vidím zvukově ještě trochu jinde. Dokonce si dovedu představit, že bych produkci svěřil někomu ze zahraničí. O pár šikovných lidech už vím a oni o mně též.

Zmiňoval jsi, že MikAelovým jazykem je angličtina. Na album se ale nakonec dostala i bonusová skladba "Hrana", jediná s českým textem. Proč?

Jedná se o písničku, kterou jsem napsal už dávno a dodnes si za ní stojím. Je to taková moje láska, ke které se pořád rád vracím a v různých konstelacích jí vždy obléknu nějaký nový kabátek. Člověk má spoustu kamarádů, kteří mu po čase ze života odejdou a které už nemá potřebu znovu vidět, vazby se zpřetrhají. Na druhé straně stojí lidé, se kterými se nevídá tak často, ale přesto mu zůstávají blízcí, pořád si s nimi rozumí. Podobné je to s touto písničkou. V průběhu let jsme spolu příliš často v kontaktu nebyli, ale mám ji stále stejně rád. Když ji někde hrajeme, vidím se v ní a cítím každé slovo. Přijde mi, že do výsledného konceptu alba nakonec zapadla, měla tam být. Navíc se mi zdá hezké, že pokud si album poslechne někdo v zahraničí, uslyší tam pro něj cizí jazyk. Mám rád, když si pustím desky některých severských interpretů a na konci na mě čeká bonus například ve švédštině či norštině.

Zařadil jsi i skladbu "Rock Star". Chtěl bys ty sám žít život pravé rockové hvězdy?

Jasně. Má to ale svoje úskalí a asi takhle nejde žít dlouho. (smích) Třeba takový Keith Richards má už desítky let v lahvi od whisky čaj, aby si uchoval svou image a zároveň se nezbláznil. Rock star musí v určitém věku přestat pít a brát drogy, jinak by to nezvládla. Zajímavým příkladem je i Sting, který na svůj věk vypadá božsky. Dře ve fitku, dělá jógu několik hodin denně a pak vezme do ruky kytaru a tvoří novou muziku. A taky jsou tu přírodní úkazy - doteď mě fascinuje, jak mohli Ozzy Osbourne nebo Mick Jagger přežít. Oproti nim mě napadá spousta těch, kteří odešli nečekaně brzy. Osobně mě hodně zasáhl odchod Dolores O'Riordan z The Cranberries, protože to je kapela, na které jsem se zformoval. Motivovala mě k tomu, abych se stal muzikantem, na těch písních jsem vyrůstal. První velký koncert, který jsem navštívil, byl ten jejich. Když loni v lednu zemřela, brečel jsem asi týden. Také Chester Bennington nebo Chris Cornell tu ještě mohli dlouho být. Jen velmi málo lidí by takový život rockové hvězdy ustálo.

Překvapil jsi při tvorbě "Easy" něčím sám sebe?

Tím, že jsem schopen napsat anglický text s minimem edičních zásahů. Luděk je dobrý angličtinář, často nade mnou stojí s bičem a vysvětluje, co je třeba změnit z hlediska významu i frázování. U "Light Up" mi ale změnil jen dvě slova. Překvapilo mě i to, že jsem s ním dokázal desku spoluprodukovat, podílet se na aranžích a často je sám iniciovat. Baví mě hudbu obohacovat o nové koření. Luďkovi jsem nakonec do hrnce přisypával víc, než jsem na začátku čekal. A překvapilo mě i to, že jsem desku vůbec zvládl dokončit. Měl jsem několikrát chuť s tím seknout. Nikdy to ale nešlo, protože když hudbou žiješ, není jiná možnost než zase zatnout zuby a makat dál. Nakonec jsem se rozhodl, že ji vydám i fyzicky, s voňavým bookletem, a to v době, kdy už lidi CD přehrávače skoro ani nemají a hudba jede spíš prostřednictvím singlů. Přesvědčila mě také moje žena a já jsem nakonec rád, že mám něco, co po mně zůstane. Sám jsem si desku financoval, navrhl její obal, vymyslel si merchandise a další věci. A je to nesmírně fajn.

Baví tě podílet se i na těchto mimohudebních činnostech?

Velmi, vůbec si nedokážu představit, že by je za mě měl řešit někdo jiný. V našem prostředí se hudebník může spoléhat jedině sám na sebe. Pokud dnes někdo s hudbou začíná, nejlepší je nedívat se napravo ani nalevo a dát jedině na svůj vlastní úsudek. Mně to občas nejde, každý názor si hodně beru k srdci. Musím často bojovat s tím, abych se nenechal příliš ovlivnit.