Už od dubna mám rozepsané téměř dvě třetiny textu ke Gesaffelsteinově druhé řadové desce "Reset". Bohužel jsem se nedokázal donutit k finálnímu poslechu, a tak jsem dal recenzi k ledu. Když jsem se po půlroce na rozepsaný text díval, zjistil jsem, že Gesaffelstein nelenil a na začátku listopadu vydal zbrusu nové EP "Novo Sonic System". Poslechl jsem si ho, posteskl si nad ním a řekl si, že by bylo záhodno text k předchozímu albu oprášit a konečně se vyrovnat s dalším hudebním zklamáním.

Když se na tehdejší elektronické scéně objevil francouzský elegán Gesaffelstein, bylo to příjemné zpestření. Debutová nahrávka "Aleph" byla progresivní. Nabídla chladnou atmosféru, agresivní, skoro až nekompromisní zvuk a k tomu všemu v sobě ukrývala výbornou stylizaci. I po těch letech si za tou devítkou ve své recenzi stojím.

Mike Levy se po vydání debutu na delší dobu odmlčel. První návrat přišel až v březnu 2018 - na ípíčku "My Dear Melancholy," od The Weeknda svým nezaměnitelným rukopisem produkoval dva songy "I Was Never There" a "Hurt You". The Weeknd se po mainstreamovém úspěchu desky "Starboy" vrátil tam, kde začínal - k melancholickému R&B. Zato Gesaffelstein jako by se chtěl do mainstreamu dostat.

První singl "Reset" vydaný koncem roku 2018 se nesl v nezávislém duchu, už ten následující "Lost In The Fire", kde mu zmíněný The Weeknd oplatil hostovačku, měl však náběh na typickou rádiovou hitovku. Paradoxní je, že právě dva produkované songy na Weekndově "My Dear Melancholy," tak hitový potenciál neměly. Není na tom samozřejmě nic špatného, ale v kontextu Gesaffelsteinovy tvorby je to škoda. Na sólové studiovce bych čekal spíš experimentální a inovativní kousky, tedy přesně to, díky čemu jsem si ho oblíbil.

"Hyperion" otevírá stejnojmenná skladba, která připomíná starý dobrý osmibitový Atari zvuk. No vida! Bohužel je ale osamocena, jako by se jednalo o intro k úplně jiné kolekci. Již zmiňovaný "Reset" zní pěkně syrově, skoro až futuristicky. Příjemným bonusem je rapový videoklip bez rapu, kde se vyskytuje postava připomínající kontroverzního amerického rappera Tekashiho 6ix9ine.

Nenápadný skit "Ever Now" sice příjemně najíždí, ale bohužel v tom nejlepší skončí. Proč to nemůže mít alespoň tři minuty? Píseň "Blast Off" s hostujícím Pharrellem Williamsem šlape a už jsem ji stihl vychválit společně s videoklipem, nicméně ve výsledku se jedná o přímočarý hit, který ničím nepřekvapí. Ani sesterské trio Haim v klaustrofobním songu "So Bad" nepřináší nic nového. "Forever" nabízí překvapivou hudební spolupráci (francouzský elektronický producent The Hacker společně s kanadským synthpopovým duem Electric Youth), ale ve výsledku jde jen o light verzi již mrtvých Crystal Castles. Nemastné neslané.

Album zakončuje desetiminutový opus "Humanity Gone". Jeho atmosféra se průběžně vyvíjí, z chladných syntezátorů sem tam zamrazí, ale neuškodilo by snížit stopáž na polovinu. I přesto jde o relativně důstojné zakončení jinak celkem průměrného počinu.

Kde jsou pecky z debutu jako třeba "Pursuit" či "Hate Or Glory"? Proč nahrávka postrádá jedinečnou atmosféru a hudební experimenty? Proč skladby "Vortex" či "Memora" znějí, jako by Gesaffelstein vykrádal sám sebe? A proč tolik hostovaček? Neříká se mi to lehce, ale "Hyperion" je bohužel stejně prázdná deska jako její minimalistický obal.