Nová řadovka formace O5 a Radeček se řadí mezi dlouho očekávaná alba na českém poli. A to původně neměla ani vyjít. Fakt, že skupina se smířila se singlovou dobou, dokazuje i to, že značnou část kolekce tvoří již vydané skladby, a také fakt, že ke každé z nich Šumperané přistupovali individuálně s náležitou péčí. Proto jednotlivé songy nejsou odfláknuté a bezobsahové a žádný neslouží jako pouhá výplň.

Členové kapely si ještě před pěti lety mysleli, že už mají období největší slávy za sebou. Pak ale přišel hit "Vloupám se" a Radečci díky němu vstali hrobníkovi z lopaty. Odrazili se ode dna a momentálně prožívají pozitivní a příjemné období jak v osobní rovině (svatby a děti), tak v té hudební.

Novinka je tak plná písní s rádiovým potenciálem, skladeb, které jsou přirozeně odlehčené a nejsou tlačené na sílu. Obecně jsou navíc v porovnání s předchozí tvorbou skupiny svižnější a veselejší. I balady, které tuhle partičku proslavily, ale na desce najdeme - je jich tu rovná třetina. Uvidíme tedy, jestli O5 a Radeček zůstanou pozitivní i nadále - tato verze jim rozhodně sluší. I obsahově smutnější věci typu "To až jednou", která je o smrti a momentu krátce po ní, podávají s jistou nadsázkou až naivitou, podobně je to u kusu "Čekal jsem od sebe víc" o zklamání ze vztahu a z role, kterou v něm člověk má.

"Dobrý zprávy" oproti dřívějším počinům obsahují také poměrně dost duetů. Kapela je natočila s Voxelem, Celeste Buckingham či Sabinou Křovákovou. A při výběru s nikým nešlápla vedle. Všichni hosté dobře ladí s Tominovým hlasovým projevem, který je čím dál víc vyzpívanější a jistější. Duet se Sabinou "Ztraceno v překladu" lehce připomíná kombinaci hitů "Některé otázky už si prostě nekladu" a "Dutý ale free" od Mňágy a Žďorp. A pak jsou tu poprvé i dva velmi povedené filmové hity - "Budu rád" ("Špindl") a "LOVEní" ke stejnojmennému snímku. Rockeři tak představují dosud skrytý potenciál ke skládání soundtracků.

Celá deska vyznívá lehce, jako by nestálo moc úsilí ji vytvořit. Radečkům se povedlo natočit chytlavý materiál, kterým překvapili i nejzarytější odpůrce. Znějí jinak, za což může i fakt, že upozadili housle, které jsou pro ně tak typické. Dokázali se přizpůsobit době, zároveň se ale nepitvoří. Jsou to prostě pořád ti obyčejní kluci z jesenických hor, kteří umějí napsat příjemnou písničku. A takových poslední dobou ubývá.