"Do Hradce je cesta jako žádná ze sta, roubená je stromama," pobroukávali jsme si cestou autem z Prahy. Protože tohle a tamhleto, nestihli bychom s kolegou pražský koncert, tak jsme museli vzít za vděk Hradcem Králové. Stejně jako všude, i tam začínal koncert v půl osmé večer a termín byl dodržen takřka na vteřinu. Do prostor zimního stadionu jsme se vřítili deset minut po půl a první předkapela Doktor PP už rozehřívala oněch pět tisícovek lidí dorazivších na Daniela Landu. Tuhle partičku jsem nikdy moc rád neměl a její prostý rock’n’rol mě nepřesvědčil ani tentokrát. Podstatně zajímavější mohli být legendární Riviera Playboyz, ale těm zase totálně odešel zvuk. První písnička připomínala zkoušku nejtěžšího undergroundového punku, ale určitě ne součást koncertu pro několik tisícovek fanoušků. V průběhu setu se sound ustálil a mohly vyplout na povrch zajímavé aranžerské postupy, jimiž RP svou hudbou obalují. Na hradecké publikum byli však asi moc metaloví, možná i alternativní, a tak se vystoupení s přílišnou odezvou nesetkalo.

Než vstoupil Landa na pódium, nechal na sebe chvíli čekat. Naštěstí však nepropadl mánii zahraničních hvězd, které s oblibou nechávají publikum stát i několik desítek minut. Příchod celého koncertního ansámblu (kytara, basa, dechy, smyčce, vokalistky, bicí, klávesy, akordeon) proběhl za značného burácení ze strany diváků. Až jsem začal nabývat dojmu, jestli on se Landa nestává náhodou idolem mladých dívek. Po krátkém pozdravu se hudebníci rychle vrhli na to, kvůli čemu jsme se na stadionu sešli. Hudba. Jak se dalo očekávat, první zahráli "Vltavu", následovaly "Chcíply dobrý víly", dále pozdrav do Kuvajtu "1938", "Kyselá", "Muži s padáky" atd. Co se týče výběru skladeb, připravil Landa koncert výborně. Krom toho, že došlo skoro na všechny známější písně ze všech sólových desek (jen ta "Zombice" ne a ne zaznít!), bylo vše pečlivě promyšleno i po dramaturgické stránce. Rychlejší songy se střídaly s těmi klidnějšími, ostré s jemnějšími, rock’n’rolové s folkově načichlými.

Kde se chyby daly očekávat a také se objevily, byl vlastní Landův projev. Ke konci vystoupení, které trvalo hodinu a půl, mu už docházel hlas, občas se zadrhnul ve zpěvu, vynechal sloku, nebo nestihl rytmický přechod. Ale (a za to je třeba jej pochválit) nijak své občasné indispozice neomlouval, rovnou je sám zesměšňoval, vědom si vlastních slabin. Např. do písně "Kdyby" vložil zcela novou sloku, v níž, snad improvizací, shrnul svoje krédo, že sice zapomíná texty, ovšem nikoho to nezajímá, neboť všichni vědí, že Landa je borec. Obecně komunikace s publikem byla jedním z nejsvětlejších bodů, zpěvák (no, dvakrát navlékl i kytaru, ale za moc to nestálo) před většinou písní pronesl nějaký víceméně vtipný komentář.

Velkým překvapením bylo celkové hudební vyznění koncertu. Daniel Landa se pravidelně obklopuje výtečnými instrumentalisty, na které se mohl spolehnout i tentokrát. Vokálně jej kryl Petr Kolář, kytary obhospodařoval Tomáš Vartecký, bicí tloukl Marek Žežulka atd. Společně se jim podařilo přenést na koncert studiovou energii a dokonce bych řekl, že Landovy písně v živém provedení vyzněly emotivněji a spontánněji (zvláště u "Smrtihlava" a jeho pisklavě útočných aranží mi běhal mráz po zádech). Co dodat? Po profesionální stránce byl hradecký koncert odveden dobře. Mohutná světla, rozervané cáry hadrů jako kulisy, plus mínus slušný zvuk (ale rozhodně ne špičkový). Dana Landu už pochopitelně nelze stoprocentně pochválit, budiž mu však k dobru přičteno, že se skutečně snažil lidi bavit, a zcela evidentně se ani on sám nenudil. Zkrátka takový příjemně nedokonalý koncert. V Praze už to však může být jiné ...

Daniel Landa, Zimní stadion, Hradec Králové, 14.2.2003