Americký primitivismus začal vzkvétat v sedmdesátých letech a rovným dílem koření v mantrické tradici východní hudby i bluegrassu amerického Jihu. Z prvého si bere repetitivní struktury, odlišné rytmické cítění i neobvyklá ladění, z druhého instrumentaci a melodiku postavenou na kytarách. Příklady? Jména? John Fahey za všechny, dále Sandy Bull či Leo Kottke. Do koktejlu přimíchejme špetičku lesní romantiky a jsme přibližně tam, kde se začíná rozehrávat album "Tance neznámé".

Jakub Šimanský se spolu s Tomášem Niesnerem potkal v kapele UNNA. Tehdy to ale bylo podstatně jiné, výrazně hlučnější. "Tance neznámé" jsou ztělesněným klidem. Jen dvě výborně nazvučené, proplétající se akustické kytary a čisté melodie. Tu hladivější, tu o něco divočejší, jinde zamyšlenější. Pro Šimanského je to další krok v jeho tvorbě v duchu amerického primitivismu - za sebou má již jednu dva roky starou studiovku. Ta byla vyhrazena skladbám pro sólovou kytaru, Niesnerův příchod (nebo návrat?) výrazně rozšiřuje zvukové pole, na které se Šimanský nyní může hrdinně pustit - přibývají barvy, harmonie, kontrasty.

Jakkoliv byla předchozí nahrávka "Face To Face Against American Primitivism In Eastern Europe Vol. 1" přece jen jistým ohledáváním terénu v našich končinách dosud neprozkoumaného, pomyslná Vol. 2 je sebejistou, dotaženou kolekcí. Osm skladeb dokazuje, že i s málem se dají dělat velké věci. Nahrávce dominuje pomalejší, zamyšlené tempo, výrazně vybočí snad jen kousek "Paul Regret pod palbou". Pánové si vystačí jen s dvojicí kytar, nepotřebují ani zpěv ani tolik populární elektronické dotváření atmosfér. Jen jednou, v poslední skladbě, si pomohou zvukem deště.

Dojmu z desky prospívá i příjemná neučesanost. Ne snad nějaký zvukový low-cost, naopak - kytary znějí krystalicky čistě, je snadné je rozlišit. Jen zůstaly přirozené zvukové nedokonalosti: šum okolí na začátcích a koncích skladeb, letmé zaskřípnutí struny, zašustění prstýnku na struně. Ale je to tak správně, posluchače to vtahuje hlouběji do centra dění a celkový mix nahrávky jen podtrhuje pocit, jako by byl u muzikanta v obývacím pokoji.

"Tance neznámé" až (pozitivně, samozřejmě) zaráží svou nenápadností. Album by ale rozhodně nemělo zapadnout. Je totiž něčím příjemně jiným, hlubokým i zároveň snadným k poslechu, barevným ve zvucích i náladách. A takových desek, zvláště u nás, mnoho nevzniká.