Než se dostanu k samotné hudbě, nedá mi to, abych si trochu nerýpnul do publika. Tedy alespoň jeho části, té nevychované nebo sebestředné. Sebestředné natolik, že dorazí na koncert jen proto, aby ho nad kelímkem piva prokecala. A to tak, že to znepříjemňuje život těm ostatním, kteří na koncert přišli kvůli hudbě. I muzikanty na pódiu to, přiznejme si (a promiňte mi ten výraz), pěkně sere. Dát čtyřistapade za lístek někam, kde se musím přeřvávat, když chci s někým mluvit? Znám tucet levnějších míst…

Výkop obstaral one-man project Fotocrime. Ten svůj retro post-punkový set postavil na předtočených smyčkách bicích a hutně zkreslené elektrické kytaře. Škoda, že jsme si vlastně nemohli moc prohlédnout ani samotného muzikanta ani jeho taneční kreace. Sebe i pódiovou výbavu totiž zahalil, jak praví okřídlená věta z Rákosníčka, za "mlhu hustou tak, že by se dala krájet". A to doslova: Občas se z ní vynořil tu krk kytary, tu ruka ve výrazném gestu, tu tvář ukrytá za černými brýlemi. Každopádně vizuálně zvláštně nezvyklé, hudebně zábavné. Umělá mlha mě štípe v nose ještě teď.

O moc lépe na tom nebyli ani Soft Kill. Z těch byly vidět alespoň siluety na modrém pozadí. Američané pluli ve stejných žánrových vodách jako jejich předchůdce, díky klasickému nástrojovému obsazení opřenému o dvě kytary to ale bylo přece jen barevnější a jaksi živější. Živý bubeník je holt živý bubeník. Šlapalo jim to rovněž výborně, skoro to vypadalo, že na nich bylo pod pódiem více lidí než na hlavní položce sobotního line-upu.

Crippled Black Phoenix provází pověst jednoho z nejlepších spolků na oné rockové scéně, která si ráda pohrává s progresivními prvky a nebojí se vybočovat z očekávaných směrů. Navíc na Smíchov přijeli s výborným albem "The Great Escape". Žel jejich jméno rezonuje asi jen někde, a britský oktet si přišlo vyslechnout celkem prořídlé publikum.

Na atmosféře to naštěstí znát nebylo (nebýt jedinců zmíněných v prvním odstavci) a ani kapela se nenechala rozhodit. Jakkoliv znějí na deskách až étericky, pohrávají si s drobnými zvukovými detaily a prokreslenými krajinami, naživo jejich hudba dostává úplně jiné grády. Centrem všeho dění je totiž mocná hradba trojice kytar, která v častých riffových pasážích vytváří hmatatelný neprostupný tlak. Zůstává v něm i místo na křehčí složky mohutného soundu kapely - klávesy Marka Furnevalla, westernem sycené sólo na trubku v "The Great Escape, Pt. 2" či klíčové pěvecké party Belindy Kordic (škoda, že právě ona nebyla úplně dokonale nazvučena, a zejména v dvojhlase s Danielem Äghendem se trochu ztrácela).

Crippled Black Phoenix svou nepřímočarou hudbu budují z prvků, které jsou z podstaty velmi obyčejné, jednoduché a povědomé. Spoustu riffů už jsme slyšeli mnohokrát - jenže jejich ztrojení a zasazení do nového kontextu udělá divy. A takovým malým divem byl i jejich pražský koncert. Malý, nenápadný, prostý, postavený jen a jen na hudbě. Crippled Black Phoenix nemají potřebu schovávat se za velkou show, projekce a další serepetičky. Ovládnou i v podstatě malý pražský sklep. Jednoduše, lusknutím prstů.