S výše uvedenou zasněnou partou ze středočeského města se totiž The Ills výborně doplňují. Obě formace stavějí na stejných post-rockových a shoegazeových (to jsou ty kytarové kapely, které v devadesátkách tak moc introvertně zíraly pod nohy na své efektové krabičky, až se z výsměšného označení vyklubal svébytný styl) základech, kytarách a snění, ale přesto každá jinak. Manon Meurt posluchače zatahují do tenat vlastních zasněných krajin, The Ills jsou vyloženě bdělí.

Pro sebe jsem si to nazval cinematickým post-rockem. Ano, stále to stojí na jakési přiznané introspektivní zahleděnosti do nitra, ale spíše než snění to připomíná chvíle strávené před plátnem oblíbeného kina, kde zrovna odstartoval večer pro milovníky retro filmů. V kytarovém zvuku slovenské kapely totiž jasně prosakuje ovlivnění tím samým, co dnes sytí tolik populární vlnu retro elektroniky. Napovídá tomu i přebal provedený v zářivých halucinogenních barvách a čas od času (třeba v "Elsker") se vynořivší dusavý rytmus tiše si bublající za kytarami.

Deska se dělí do dvou celků, do dvou pomyslných krátkometrážních filmů. Odděluje je krátké intermezzo poskládané z úryvků hovorů ve studiu. A ač jsou skladby formálně oddělené, v rámci zmíněných větších pasáží (pojmenovaných "Disco Volante" a "Mt. Average") na sebe většinou plynule a beze švů navazují. The Ills se pohybují od jemných, citlivých melodií ("Spyral") přes sofistikované, téměř progresivně rockové celky až k úderným, takřka metalovým riffům. Vše se spojuje příjemně lehce, nic nedrhne, žádné ze spojení nepůsobí jako pěst na oko. První část, "Disco Volante", je křehčí, zvonivější, lehčí, "Mt. Average" vytahuje z rukávu hutné riffy ("Violaine"), elektronické cvrlikání a experimentálnější pasáže. A navrch nádech funku v podobě songu "Squarevoucher".

S jednou jedinou výjimkou ("I Am My Own Weakness, Darling"), bez které by se celek nejspíše obešel, se The Ills pohybují v oblasti instrumentálního rocku. A jsou v něm jako ryby ve vodě: "Disco Volante/Mt. Average" zná své limity, neční z něj snaha o oslňování hudebnickými schopnostmi a nápady. Jakkoliv v mnoha momentech působí rozmáchle, převažujícím pocitem je skromnost a sebejistota. I v tom, že jsou schopní spojovat spoustu vlivů a dávat jim řád, neutopit se v nich. Na novince se jim to daří. A to je vždycky plus. Navíc jsou skupinou, která je schopná - paradoxně - svým retro přístupem vnést svěží vítr do již celkem zaprášeného post-rocku. O to lépe, že je to skupina od sousedů.