Od doby, co v roce 2013 zazářila na festivalu Colours Of Ostrava, se Zaz stala miláčkem českého publika. Vracela se k nám rok co rok - a většinou zde odehrála hned několik koncertů najednou. Až po vánočních vystoupeních v prosinci 2016 se na chvíli odmlčela a do hlavního města se vrátila až nyní, po více než dvou letech. V zádech má novou desku "Effet Miroir", a tudíž i zbrusu nový koncertní program.

Ten v mnohém překvapil. Pro "Effet Miroir" je charakteristická žánrová rozmanitost, což se projevilo i naživo. Zaz se nejprve postavila před zaplněnou halu sama a z plna hrdla spustila naléhavé tóny "Si c'était à refaire" - kapelu i půlkruhové promítací plátno schovávala za černou oponou. Po jejím stržení se rozjela nečekaně proměnlivá show, která bavila (někdy více, jindy méně) následující dvě a čtvrt hodiny.

Isabelle Geffroy je často titulována jako šansoniérka - kdysi dokonce začínala zpívat v pařížských ulicích, podobně jako třeba její slavnější předchůdkyně Edith Piaf. Ve Foru Karlín si ale nejvíc lebedila v plném kapelním zvuku. Došlo i na pár sól jejích doprovodných muzikantů, obzvlášť elektrickou kytaru a baskytaru stavěla rodačka z Tours ráda do centra dění. Místy svými grimasami a postoji připomínala spíš rockovou hvězdu, jindy zase s lehkostí tančila za zvuku melodií současného popu.

Publikum, z něhož zdaleka ne každý rozuměl zpěvaččiným francouzským proslovům, pochopitelně nejvíc reagovalo na nejznámější hity. Například "Si jamais j'oublie", zařazená už v první pětině setlistu, sál okamžitě prosvítila pozitivní energií. Ovšem nejpřekvapivější moment přišel se skladbou "On s'en remet jamais". Ta svým vyloženě tanečním charakterem z repertoáru francouzské divoženky značně vyčnívá. Obzvlášť když nakonec přerostla do až psychedelicky vypjatého závěru, při kterém se obrázky na promítacím plátně rozdvojovaly.

Po této energické náloži přišly komornější chvilky. Pódium se opticky zúžilo, Zaz a její muzikanti se natěsnali na menší prostor a prim hrály akustické nástroje. Při "Les passants" nebo "Comme ci, comme ça" jsme se rázem znovu ocitli na pařížském předměstí. Následovaly pocty šansonovým velikánům - loni zesnulému Charlesi Aznavourovi ("Oublie Loulou") a také Maurici Chevalierovi ("Paris sera toujours Paris"). Další skladby stavěly na osamoceném doprovodu klavíru, což umělkyni umožnilo předvést své vokální kvality. Energie večera ale v těchto okamžicích trochu vadla.

Zaz je přece jenom nejlepší v těch chvílích, kdy je jí plné pódium a ona po něm poskakuje jako rozpustilá rošťačka. Výjimkou potvrzující pravidlo byla pouze balada "Eblouie par la nuit" z debutového, po interpretce pojmenovaného alba z roku 2010 - ta pro své emotivní podání patřila k jasným vrcholům večera. Závěr byl podle očekávání plný skotačivých tónů, které roztančily i balkóny. "Je veux" jakožto největší hit, "Toute ma vie" jako reprezentant aktuální desky.

Žádný div, že ani po dvou hodinách nemělo publikum dost a vyžádalo si přídavky. "Dlouhý koncert, dlouhé vytleskávání," řekla si asi Zaz, která na sebe nechala čekat dobrých pět minut, než se na pódium vrátila. Dalších pět pak vyplnila nešťastně zařazená "Laponie", skladba, ve které se nezpívá, ale recituje. Tento tah atmosféře v závěru moc nepomohl. Až poté se mohli fanoušci opět vrhnout do víru tance.

Charismatická Francouzka, která během koncertu podpořila neziskovou organizaci Tam jdem a pronesla i pár českých slůvek, u nás bude určitě milována i dál. Tentokrát by ale nejlépe udělala, kdyby s písněmi při tvorbě setlistu přece jen trochu šetřila. Bezmála třicet kousků, z nichž ne každý udržel pozornost diváků, se ukázalo být spíše danajským darem. Kdo by raději kratší a o to intenzivnější příděl zpěvaččina koncertního naturelu, tomu nezbývá než vyrazit v červenci na festival Colours Of Ostrava, kde bude Zaz znovu patřit k hlavním ozdobám.