Plzeňští Sorath nejsou na domácí blackové scéně žádní nováčci, vznikli ostatně už v roce 1993. Jen se tak nějak šetří, zejména pokud jde o vydávání desek. Jedna taková, "Orízontas Gogonóton", vyšla nedávno. A je o to příjemnější překvapení, že se jí dostalo plnohodnotného vydání v podobě digipaku.
8/10
Sorath - Orízontas gegonóton
Vydáno: 27.11.2018
Celkový čas: 30 minut
Skladby: Intro, Event Horizon Beta, Fear, Rather Die, Old Schull, Chronicles Alfa, Close To Hell, Volcano, Oak Hill, No Earth, Chronicles Beta, Event Horizon Alfa
Vydavatel: Magick Disc Musick
A ještě ke všemu není vůbec špatná! Roky hraní se na
Sorath podepisují pozitivně. Na tvářích muzikantů možná přibyly vrásky, léta ale nijak neobrousila ostrost, s jakou čtveřice (momentálně ve složení Admireforestae - vokál, kytara, Ottar - bicí, Francis - kytary a Sir - basa) přistupuje ke svému blackovému řemeslu. Ona jen lehce překročená půlhodinka hracího času bohatě stačí na to, aby si posluchač připadal solidně naklepaný.
Mohou za to dynamické řežby jako "Event Horizon Beta", thrashující "Old Schull" či k lidstvu značně nevybíravě přistupující "Chronicles Beta", které (záměrně) postrádají prostor k nadechnutí. Album v ideálním poměru ředí trojice vyloženě křehkých instrumentálek, které nahrávce přidávají mírně zasněný pocit hodný celkového vesmírného pojetí, do něhož je kolekce zabalena.
Muzikantům ze Sorath bývá nejčastěji přisuzována inspirace severským black metalem. Jejich projev je charakteristicky chladný, zvuk ledově chřestivý (kořeněný výraznou prací s činelem), vokál skřípavý, na hraně srozumitelnosti (ještě že máme ten booklet!).
Je však jen obtížné ignorovat i vlivy poněkud starší, u textově rozmáchlejší "No Earth" se jen špatně nepřemýšlí nad pionýry
Venom. Stále jsou to však vlivy, nikoliv opisování. Sorath mají dost svého vlastního ducha - agresivního, nekompromisního, neuhýbajícího, tedy esenciálně blackového. Zároveň jim ale tento ve své podstatě ortodoxní přístup trochu brání v rozletu.
A přitom náběhy k progresi tu jsou, hlavně v oněch zmíněných instrumentálkách, které stojí na proplétajících se akustických kytarách. Teď ještě spojit agresi a křehkost do celku, nikoliv je pouze skládat za sebe.
Sorath jsou jakási temná spodní síla žánrové scény. Nederou se dopředu, nemají to zapotřebí. Rozhodnou-li se ale něco světu prostřednictvím alba sdělit, je to pádné vyjádření, které si nebere servírky. A zároveň pootvírá dveře k jejich dalšímu směřování.