"Lidi, fakt se moc omlouvám, že nám ten návrat ze zákulisí trval tak dlouho, ale já se fakt potřeboval vyčůrat. A ten záchod byl tak strašně daleko," pronesl omluvným, ale vlastně i sympaticky civilním tónem zpěvák Gary Lightbody, když se s kapelou vraceli na přídavek. Nevědomky tak vystihl náladu celého večera. Koncert, v němž hrály sebeshazující vtípky, nenačančaná prezentace hitů a skutečné umělecké kvality prim jako máloco jiného.

Začalo to už ve čtvrt na osm, celou třičtvrtěhodinu před plánovaným začátkem, když se na pódiu objevil JC Stewart. "Madison", "What's Done It's Done", "I Need You To Hate Me"... Jestli jste právě nezačali poslouchat hudbu, dost možná už podle názvů skladeb dokážete odhalit žánr. Ano, další irský písničkář s uplakaným hlasem se chystá prorazit na mezinárodní scéně a jeho cílovku hledejte někde mezi příznivci Jamese Arthura, Sama Smithe a Caluma Scotta. Ovšem pozor, jakkoliv to z předchozích řádků nemusí být zřejmé, byla to příjemná půlhodinka, během které zpěvák za doprovodu bubeníka a klávesisty nastolil svým medovým hlasem rozněžnělou náladu postupně se zaplňujícímu Velodromu.

Mimochodem, pokud jste zatím ještě neměli tu čest, jedná se o halu s kapacitou pro dvanáct tisíc lidí, tedy velikostí blízkou naší Tipsport aréně, jen je nesrovnatelně modernější a zvuk v ní byl toho večera krystalicky čistý. A to i v první řadě, kde se nacházela naše výprava.

Také druhý předskokan byl zástupcem irské hudební scény. Foy Vance u nás sice bohužel není příliš známý, ve svých pětačtyřiceti letech už má ale za sebou předskakování Edu Sheeranovi, Eltonu Johnovi i Joshi Grobanovi. A není se čemu divit. Jeho písničkářství je nepochybně (a logicky) vyzrálejší než u jeho předchůdce, takže jeho skladby vesměs zaujmou na první dobrou. Zvláště když se jedná o klavírní balady nebo dřevní country. Ovšem hlas, ten má fenomenální. Toho večera v Berlíně nebylo poražených, vítězem však byl právě tento husí kůži nahánějící bard. Poklonu mu ostatně vysekla i nejslavnější tvář v line-upu, když jej titulovala mezi nejzajímavějšími hlasy, jaké zná, a zasadila je hned vedle Otise Reddinga a Jeffa Buckleyho.

A Snow Patrol? Ti tentokrát bohužel sekuriťáky neroztancovali do vláčku, jako se jim to povedlo v červnu na Rock im Parku, čímž se postarali o jeden z nejpamětihodnějších momentů loňského roku. Také už ale frontman nemusel pít vodu po každé druhé sloce jako právě tam a až na zanedbatelné kudrlinky tentokrát skutečně zazpíval tak, jak se patří. Je fér uznat, že tehdy to pěvecky ani zdaleka nebylo ideální, dost možná za tím ale byla jen nemoc nebo zvířený festivalový prach, tentokrát ale Lightbody zpíval přesně tak, jak ho znáte z alb.

Navíc byl ve výborné náladě. Pochlubil se hned několika německými frázemi, připomněl, že album "A Hundred Million Suns" s kapelou natočili právě v legendárním berlínském studiu Hansa, nebo vysvětlil, že sedmiletá pauza mezi posledními dvěma studiovkami byla mimo jiné způsobená i tím, že celých pět let dával dohromady song "Life On Earth". "Teď si asi říkáte, že by měl být kur*a dobrý, co? No, tak uvidíme, co vy na to", pronesl šibalsky a podobně jako o pár chvil později s chytlavým novým singlem "Heal Me" skvěle zabodoval.

Těch silných momentů byla spousta, irská pětice, jejíž kořeny však sahají do Skotska, už je dnes kapelou, která musí spíše vybírat, který ze svých singlů už nezahraje, a černého Petra si tak vytáhly například "Called Out In The Dark", "Hands Open", "Signal Fire" či "Spitting Games". Naproti tomu obrovskou sílu měla gradující smršť "Open Your Eyes". Když se ve své druhé části zlomila, znělo to skoro jak od Biffy Clyro. Vynikající byla rockově buřičská "You're All I Have" nebo osudový první pořádný hit "Run".

Kapela doprovodné projekce vůbec nepotřebovala, koneckonců na nich neukazovala ani nic moc zajímavého, každému ale určitě v hlavě utkví moment, kdy se zhasla světla, zatáhla se opona a ze všech stran na ni zamířily hvězdy z grafiky už zmiňovaného berlínského alba. A formace zpoza ní zahrála "You Could Be Happy".

Dalším magickým momentem bylo zjevení se Marthy Wainwright na projekci při "Set Fire To The Third Bar", ještě silněji ale zapůsobilo, když při "Make This Go On Forever" vylezl dvaačtyřicetiletý zpěvák na reprobednu před pódiem, světla se zúžila jen na jeden kužel mířící na něj a po zazpívání linky "Please just save me from this darkness" nechal skladbu ve svém dramatickém finále doznít až do takřka úplného ticha, aby jeho slova nezapadla.

A ještě jedna specialitka. V programu měla původně po sborově odzpívané "Shut Your Eyes" zaznít skladba "Room On Fire". I na poměry Snow Patrol neobvykle znějící balada ale nakonec vypadla, protože se v publiku nacházela fanynka žadonící o "Set Down Your Glass". A jelikož si jí frontman všiml už o den dříve na koncertě v Hamburku, dostala šanci vylézt za kapelou a držet text písně sepsaný na transparentu z druhé strany zpěvákovi z bezprostřední blízkosti, neboť ji dle svých slov "vůbec neumí a nikdy ji naživo nehráli". Archiváři ze setlist.fm sice dohledali, že před deseti lety ji sice kapela naživo zahrála naposledy, to na této vzácné chvíli však nic nemění.

Nejslavnější hit "Chasing Cars" samozřejmě nezklamal, a byť bylo znát, že mnozí přišli jen kvůli němu, je asi vzhledem k výše řečenému jasné, že naživo měl své pokořitele. Patřila k nim i úplně poslední položka, synťákově optimistická "Just Say Yes".

Snow Patrol do Berlína nepřivezli cirkus. Chovali se přiměřeně svému věku a civilní tvář jim sluší. Jejich koncert stál na výborných předskokanech, humoru, vstřícnosti k fanouškům a nekonečné plejádě skvělých hitů staršího data, ale i těch novějších z alba "Wildness". A ano, bylo to ještě lepší než v červnu. Mohla vůbec koncertní sezóna 2019 začít ještě lépe?