S Ja Rulem mám už pár let problém. Na jedné straně máte rappera, který se tváří jako temný anděl, který na sebe bere všechnu bolest světa, na druhou stranu za poslední dva roky prakticky nezmizel z MTV a produkuje jeden ‘radio friendly‘ hit za druhým. A navíc je posedlý touhou stát se filmovou hvězdou (výraznější role přišla třeba ve filmu "Rychle a zběsile"). Ačkoliv on sám se cítí být novým Tupacem, pro mě byl vždy spíše druhým Willem Smithem. "The Last Temptation" je jeho nová deska - a jak jsme u něj už zvyklí, znovu to znamená několik hitů a spoustu odpadu.

Ja Rule snad jako jedna z posledních rapových hvězd udržuje přísně gangsterskou pózu. Vzorem mu byl vždy Tupac, od kterého převzal image gangstera trpícího proti své vůli. Tupac ale nikdy nepřekročil (nebo neměl čas překročit) hranu mezi opravdovostí a podbízením se publiku. Ja Rule už přešlápl několikrát a de fakto ztratil pověst rappera, kterého lze brát vážně. Bylo by ale od nás nečestné napsat, že Ja Rule je dnes jen hitparádovým přeborníkem a produktem pop průmyslu. Na to je to příliš silná osobnost a jeho postavení v rapové hře příliš silné.

"The Last Temptation" se příliš neliší od předchozích alb "Rule 3.36" a "Pain Is Love". Hity, které už zasáhly žebříčky ("Thug Lovin‘") nebo teprve zasáhnou ("Mesmerize"), jsou lehce zaměnitelné za starší písně, díky kterým se stal jedním z komerčně nejúspěšnějších rapperů současnosti ("Always On Time" nebo "I’m Real"). Základem je nepůvodní melodie, která udělá refrén (tak třeba "Thug Lovin‘" je postavená na jedné písni Steve Wondera) a zbytek už je jen rapová rutina. Kromě perfektního čuchu na hitové refrény je totiž jeho další kvalitou už jen zajímavé zabarvení hlasu (zní, jako kdybyste probudili k životu mrtvolu notorického astmatika a nějakým způsobem ho přinutili rapovat). Bohužel jeho rapové skills jsou velmi omezené a flow značně monotónní. A když se pokouší zpívat ("Mesmerize"), máte každou chvíli pocit, že si ublíží. Když se pak v "The Pledge Remix" ujme mikrofonu Nas, je to jako pohlazení. Ja Rule se proto musí jednoznačně spolehnout na hosty, kteří "udělají" refrén (Ashanti, Bobby Brown, Alexi) a snažit se to nějak nepokazit.

Pod drtivou většinou skladeb jsou podepsáni producent Irv Gotti a jeho pravá ruka Chink Santana. Šéf rapového impéria Murder Inc. patří bez debaty mezi absolutní smetánku hiphopových producentů a rok 2002 pro něj znamenal dosavadní vrchol. Irving Lorenzo alias Irv Gotti udělal superstar z Ashanti a (klobouk dolů) i ze zpěvačky - nezpěvačky Jeniffer Lopez a jeho skladby jdou pravidelně do nejvyšších příček americké hitparády. Loni v březnu měl dokonce v US top ten hnedle tři hity, což se naposledy povedlo v roce 1978 Barrymu Gibbovi, hitmakerovi Bee Gees. Irv Gotti už má ale svá inovátorská léta za sebou (Jay Z-ho "Can I Get A...") a jeho beaty jsou po pravě řečeno lehce předvídatelné. To platí i o skladbách samotných, které seká jak jeden nejmenovaný obuvník cvičky. Originální momenty na "Last Tempation" nečekejte. Jediným vyšinutím jsou nejvytíženější producenti dneška The Neptunes, kteří nesmí chybět na žádné hiphopové desce. Ti přidali k dobru "Pop N****s", jednu ze svých ostřejších produkcí, která strčí Irv Gottiho minimalistické produkce do levé zadní kapsy.

Mimochodem "Pop N****s"! Není tahlé píseň vlastně o něm samotném? Hity ho dostaly do těžké pozice, ve které ho jeho konkurence podezřívá ze zaprodání se komerci. Jak se píše v recenzi v NME: "Nemůžete se objevovat v klipech s J.Lo a zároveň si nárokovat pozici vedle Tupaca." Na "Last Temptation" se ale zdá, že s tím nemá nejmenší potíže a nedělá nic proto, aby se této nálepky zbavil. Je pravda, že album je o kapánek ostřejší než "Pain Is Love" a skladbám jako "Connected" nebo "The Last Temptation" lze gangsterskou pózu uvěřit. Jenže věřte mu, když o chvíli později sekunduje sladkým refrénům Ashanti. Těžko budete při poslechu "Mesmerize" nebo "Thug Lovin" zatlačovat představu, že jejich interpret je potetovaný chlapík z ulice. Tím ale nechci říct, že to nejsou hity, které jsou sakramentsky sexy. Když si vedle hitů odmyslíme ještě směšnost násilnické pózy (fotografie v bookletu jsou otřesné, stejně jako sebeoslavné písně jako "Rock Star"), zůstane průměrný rapper, který měl prostě štěstí. Jenže na tom, že má štěstí už potřetí (tato i obě poslední desky se výborně prodávají), něco prostě musí být. A divíte se, když dnešním rapperem číslo dva (za Eminemem) je Nelly?

Znamená snad název desky, že "The Last Temptation" je jeho labutí píseň? Ani náhodou! Ja Rule bude vydávát podobné desky pořád dál, dokud ho bude někdo poslouchat. On už je přece dávno rozhodnut kombinovat popové R&B s hip hopem a nemít při tom nějaké výčitky. Prodej nebo výprodej - Ja Rule bohužel nerozlišuje.