První regulérní festivalový den nakopla jedna z nejexotičtějších akvizicí letošního ročníku, Jasad z Indonésie. Doma patří k předním zástupcům žánru, ani v Evropě se neztratili. Svou divokou a téměř na krev zahranou půlhodinu brutálního death metalu zahalili do oparu z vonných tyčinek a cigaret, hráli soustředěně, precizně, bez ozdůbek a kudrlinek. Krátké, ale velmi intenzivní. Na trochu jinou notu zahráli Obscure Sphinx, kteří svůj set postavili na pomalejší valivé temnotě, která si posluchače pod stageí dovedla rychle získat. Bylo to hlavně zásluhou zpěvačky Zofie Fraś, nepřeslechnutelné a hlavně nepřehlédnutelné divy s intenzivním erotickým (nikoliv však lascivním) fluidem.

Krishna-core Shelter dokázali rozhýbat horkem unavené publikum, ale o nějakém strhnutí lze jen těžko mluvit. S Finy Steve'N'Seagulls přijela do Jaroměře s přehledem nejbizarnější kapela za hodně dlouhou dobu. Hrají totiž country. A známé metalové fláky. Takže došlo na Metallicu, Rammstein i AC/DC na banjo či mandolínu. A v publiku se střídaly nevěřícné výrazy s nadšením.

Očekávaným návratem byla Brujeria, jejíž jižanský temperament se k panujícím horkům ideálně hodil. Nasekali to dobře, oba vokalisté se výborně doplňovali, ale o tom, že by měli publikum bezvýhradně na své straně, se dá lehce pochybovat. Byť došlo i na netradičně poměrně daleko od pódia otevřený circle pit (pokud byl i nějaký blíž, omlouvám se, ale neviděl jsem ho), pohyb v areálu byl značný a spousta návštěvníků se zde zastavila spíše ze zvědavosti. Byl totiž teprve podvečer a to hlavní mělo přijít.

Jal jsem se proto prověřit nabídku prodejců na Underground Square, za běžných okolností louce, která letos připomínala vyprahlý suchopár. Nebylo to totiž ani tak vedro jako spíše sucho, které trápilo letošní Brutal Assault. Prach byl všudypřítomný, v některých vnitřních prostorech to vypadalo, jako když se vstoupí do mlhy (zvláště hospoda v klenuté chodbě vedoucí do Octagonu s Oriental Stage na to hodně trpěla). Organizátoři se snažili, seč mohli, areál a diváky kropily hasičské vozy, příroda však byla proti nim. Vlhkost se odpařila, sotva dopadla na zem.

Večerní Helmet skvěle svými těžkými riffy a thrashující energii zahustili atmosféru pro velkou večerní trojici. Výkop obstarala jistota Cannibal Corpse. Jejich strojově přesný, stoicky zahraný death metal dokázal prostor před hlavními pódii slušně zaplnit, jen se obávám, že hlavně levé křídlo před Jäggermeister Stage patřilo chystající se Gojire. Pravá strana však byla jejich. Skupina v Jaroměři vystoupila v rámci turné k podpoře svého aktuálního alba a zazněly z něj hned čtyři skladby, zbytek čtrnáctipísňového setlistu pak tvořily vály z desek, kterým se mílovými kroky blíží třicítka.

Gojira. I s vědomím dalších dnů ve středu v noci rezonovala v hlavě jediná myšlenka: Nevystříleli si organizátoři největší projektil hned na začátek? Gojira je v pozici globální metalové hvězdy a podle toho to vypadalo. Na ploše nebylo prakticky k hnutí, přišlo snad vše, co ten večer mohlo chodit. Odměna byla zasloužená. Hudebně bezchybné vystoupení (že dokáže bubeník zahrát naživo ty komplikované polyrytmie, je věc, nad kterou zůstává rozum stát), v němž došlo kromě aktuální desky "Magma" také na starší kousky z nahrávek "L’Enfant Sauvage" či "From Mars To Sirius", doprovázela epická vizuální show s obří projekční plochou, kouřem i plameny. A došlo i na nafukovací velryby plující davem. V hudbě Gojiry je cosi unikátního. Možná staví na věcech již slyšených, dává jim ale značně nezvyklou fazónu. Složitost se protíná s přístupností, maximální profesionalita s lidským přístupem frontmana Joea Duplantiera.

Pozice Paradise Lost rozhodně nebyla jednoduchá, plocha pod pódiem poněkud prořídla a odezva byla, když už ne přímo chladná, tak uctivá a drželo ji tvrdé jádro v kotli. Zpěvák Nick Holmes s přehledem zvládal obě hlasové polohy, growl z aktuálního alba "Medusa" i melodický zpěv z těch, které už za sebou mají více než dvě dekády.

Vidět legendárního blackového vokalistu Attilu Czsihára je vždycky radost a čest. Hrával s kdekým, třeba s Mayhem, Sunn O))) či aktuálně se superskupinou Sinsaneum, nebýt ale jeho první kapely Tormentor, věci se mohly ubírat poněkud jiným směrem. K Czihárovi navíc tak nějak patří jeho teatrálnost a chameleonství, takže se bylo i na co dívat.

Old-school black metal první vlny, tedy osmdesátých let, a navíc ne ze severu, ale z Maďarska, byl skvěle šlapající, výborně zahranou a překvapivě melodickou tečkou za prvním řádným festivalovým dnem.