Zpěvák Korn albem "Black Labyrinth" završil své sólové výboje, kterým se věnuje už od soundtracku k horroru "Queen Of The Damned" (2002). A nejméně od roku 2007 se hovořilo o sólové desce Jonathana Davise, které tedy přišlo na svět až letos jako výsledek dlouhodobého tvůrčího procesu a průběžného nahrávání během uplynulé dekády.

Davis se vyjádřil, že inspirací pro nahrávku je náboženství, konzumní společnost, apatie a parapsychologie. Témata, která jsou blízká i tvorbě Korn, kapele, jejíž je Davis tak charakteristickým hlasem. Naštěstí je "Black Labyrinth" od zvuku jeho domovské formace trochu posunut, hostující muzikanti odbíhají od typických metalových klišé a ke slyšení jsou exotické nástroje a experimentálnější hudební postupy.

Jistěže se na desce dají slyšet přímočaré rockové kytary a upomínkám na Korn se člověk nevyhne. V pracovním kolektivu se mimo jiné vyskytuje kytarista Wes Borland (Limp Bizkit) nebo kolega z rodné kapely, báječný bubeník Ray Luzier. Ale čím více se Davis odpoutává od vazeb na Korn, tím si posluchač více libuje: třeba ve zvucích strašidelné skladby "Gender" nebo nejlepší nahrávky desky "Final Days", v níž zní duduk, tabla, sitár a kdovíco ještě.

I přes výše uvedené experimenty se Davis nebojí ani téměř popové melodie, jakkoliv tvrdě zahrané: první singl "What It Is" je sice opatřen znepokojivým videoklipem a poprvé byl ke slyšení ve filmu "American Satan", ale na pozadí burácejících kytar nás lapí nesmírně chytlavý refrén. Stejně se dá nahlížet na "The Secret". A "Basic Needs" by se dala označit za baladu s klenutým refrénem, která je ovšem vprostřed vyšperkována úžasnou orientální (zase!) mezihrou.

Davis se se svým sólovým počinem realizuje i na koncertech, viz turné, které zavítalo také do Česka na vystoupení před Ozzym. Pak se v příštím roce očekává nová deska Korn a uvidíme, zda se Jonathan ještě někdy bude věnovat i jiným stezkám mimo hlavní cestu. Pokud by výsledkem měl být stejně kvalitní počin jako "Black Labyrinth", tak prosím i dříve než za deset let.