Na konci loňského roku vyšel box s mnoha vašimi alby a DVD. Co vás vedlo k takto zevrubnému ohlédnutí se za kariérou?

Sice nevím, co znamená zevrubnému, ale nedávno jsme dovršili dvacet let kariéry No Name a došlo nám, že dosud nemáme všechno pohromadě. Navíc jsme se poznali s velmi šikovným vydavatelem Vláďou Kočandrlem, který dokázal vylicencovat všechny naše nosiče přes Bratislavu, Prahu i Varšavu. Výsledek je na světě.

Jak těžké bylo získat licence na vaše starší desky?

Vláďa Kočandrle je ostřílený šéf vydavatelství Warner Music, předpokládám, že pro něj to až tak složité nebylo.

Podle jakého klíče jste postupovali při výběru toho, které nahrávky v boxu mít a které ne?

Jsou tam všechny řadovky, DVD - naše první O2 arena, společný duet s Karlem Gottem "Kto dokáže..." Jsou tam zásadní milníky naší kapely.

Existuje vůbec nějaký materiál, který ještě nikdy nevyšel (rarity a podobně) a čeká na nějakou speciální chvíli, kdy jej vydáte?

Myslím, že jedna jediná píseň v boxu není. Která to je, to vám ale neřeknu, podle mě je to dobré zadání nebo způsob, jak o tenhle box soutěžit s našimi fanoušky.

Kdo je autorem grafického designu boxu?

Design je portréto-karikatura Štěpána Mareše kombinovaná s grafickým viděním Petra Brutovského. Vždycky jsem chtěl, aby nás nakreslil právě Štěpán. Sleduji jeho tvorbu, je to vnímavý, zkušený a velmi talentovaný umělec. S Petrem Brutovským spolupracujeme na našich vizuálech už pár let. Jeho vidění vystihuje naši filozofii.

"K nové desce jsme třeba udělali pěkný booklet, ve kterém jsou fotky z našeho dětství, což si myslím, že je dost exkluzivní věc. Ačkoliv samotný booklet asi nebude to hlavní lákadlo, jsem toho názoru, že posluchači naší generace stále preferují fyzický nosič," řekl jste v posledním rozhovoru pro musicserver. Aktuálnímu boxu jakýkoli booklet chybí. Proč jste se tak rozhodli?

Všechny booklety, texty i fotky jsou na webu. Nechtěli jsme duplikovat knížky a taky jsme si samozřejmě nechali poradit Vláďou. Mnozí kolegové z branže mají nejrůznější megaboxy, kufry, škatule, které ale koneckonců nikam nedáte, neuložíte, nezasunete, v prodejnách se těžko skladují, vystavují, takže jsme došli k závěru, že takhle je to ideální.

No Name za sebou mají dvacet let úspěšné kariéry. Když si vzpomenete na úplné začátky, co se vám vybaví nejvíc?

To sebezapření, ten chtíč dokázat každému, že jsme nejlepší. Po každém koncertu, který skončil dluhem, ztrátou, jsme se museli znovu nadechnout a znovu to zkusit. Právě přesně proto si vážíme každého jednoho člověka, který na nás přijde.

Říká se, že mít kapelu je jako žít v manželství. Páteř No Name však tvoří sourozenci. Je to výhoda, či spíš nevýhoda oproti ostatním?

Souhlasím s tím, že páteř Timkovi se nabízí jako logické zázemí kapely. Ale věřte mi, že i v té páteři dochází k pnutí, uvolnění a úplně normálním procesům, které jsou běžné mezi lidmi. Tímhle našim rodinným svazkem však neoperujeme. Je nás jednoduše šest a každý má stejné právo věci hodnotit, ovlivnit, chválit i kritizovat. Jsme jako parlament. Ale na rozdíl od reálného parlamentu nám jde o dobro celé kapely, ne o individuální se obohacování na úkor celku.

"Nový album" v roce 2011 odborná kritika docela rozcupovala, s poslední deskou jste naopak slavili úspěchy. Potěšilo vás to, nebo recenze a články v hudebním tisku nesledujete?

Sledujeme vše, co se kolem nás šustne. Ke kritikám přistupujeme všeobecně s nadhledem. I kritik je totiž jen člověk a věřte mi, nikdo nedokáže predikovat dopad nové desky těsně po jejím vydání. Navíc je celá mediální branže velmi složitý mechanismus, kde je úspěch písní závislý na spoustě dalších faktorů. Jestli se ta píseň do éteru dostane, s jakým promem, s jakým klipem, kdo je vydavatelem, jak trefíte společenskou situaci, naléhavost textu a tak dál. Je to prostě alchymie hodna vědeckého výzkumu.

V rozhovoru na DVD jste uvedli, že si peníze dělíte rovným dílem. Na straně autorů skladeb, nebo vás jako frontmana, který jdete se svojí tváří nejvíc na trh, není ani malinká pochybnost o tomto systému?

S oblibou říkáváme, že jsme si na začátku fungování kapely dali dvě zásady, přes které nejede vlak. První je peníze rovným dílem, bohužel (smích), druhá, že se nebudeme vyjadřovat k politice. V kapele je proto klid a jediné, o čem se diskutuje, je směr a věci spojené s naším progresem a fungováním.

Jak si kapela No Name vysvětluje, že v konkurenci Elánu, Teamu, Žbirky, Nagye a ostatních stále vítězí v kategorii Slavík bez hranic? Jak vnímá pověst tohoto udílení cen po předchozích kontroverzích? Má Slavík projít změnami, nebo zůstat takový, jaký je?

To je otázek... Takže po pořádku. Náš úspěch: Elán nás roku 2001 vzal na turné, kde jsme se ukázali jeho fanouškům jako nová mladá slovenská krev. V té době už nám česká rádia bez rozdílu hrála tři megapecky - "Žily", "Ty a tvoja sestra" a "Ďakujem, že si". Stačilo překvapit. Stalo se. Jsme tedy nová generace, která se hrdě hlásí k Elánu, Teamu, Žbirkovi a dalším.

Anketa Slavík je jedinečná anketa popularity. Rok od roku nám stoupá počet bodů. Je to jednoduše tím, že se snažíme na našich koncertech ze sebe vydat maximum možného. Když jsme se o tom bavili s Jarkem Nohavicou, prohlásil, že "jediné, co opravdu potřebuješ, je mít dobrý koncert". Tam někde si myslím, že spočívá odezva publika vůči naší kapele.

Proč vůbec podobné hudební ankety na Slovensku skončily?

Osobně si myslím, že i Aurel i Slávik šel na Slovensku do ztracena, protože tomu chyběla pevná ruka. Celkově si myslím, že je ve společnosti všudypřítomný pocit, že se lidem nechce jít do konfrontace. Prostě radši to pustím, než bych hrotil situaci. Líbilo se mi, že pořadatelé u vás zakročili proti organizovanému fandění v hlasování na cenách Slavík. Způsob, jakým to udělali, sice byl nešťastný, ale to, že se snaží to uchránit, je super. U nás si to nepohlídali. Fankluby, komunity, prostě neodráželo to úspěch interpretů, a proto tomu lidé přestali věnovat pozornost.

Jak se stavíte k povinnosti vašich rádií hrát povinné procento domácí tvorby?

Nebýt kvót, nezněla by v rádiích (čest výjimkám) žádná slovenská hudba. Chvílemi měl člověk pocit, že žije v Anglii. Já to nechápu, ale když vysvětluji nějakému člověku z dramaturgie rádia, že je normální, když slovenská hudba zní z rádia, které vysílá slovenským éterem - vzduchem, tak on na mě kouká způsobem: O co vám jde? Co vlastně chcete? Tohle byly situace před tím, než byly uzákoněny kvóty. Myslím si, že něco podobného se začíná dít i v éteru některých českých rádií. Přitom všechny filozofické statě hovoří jasně o tom, že národ si dokáže osvojit informace, vědomosti, poznatky, hudbu, umění, pocity jen ve vlastním jazyce. Tak buď dramaturgové nečtou filozofické statě, nebo zapomněli, že ještě nedávno museli naši předkové bojovat za to, aby se lidé mohli na ulicích bavit rodným jazykem. Pro mě jsou tyto postoje trestuhodné. Cestujete Dánskem, Švédskem, Francií a všichni si to domácí chrání. Jen v našich končinách je to tak nějak jedno. U nás funguje kvóta 20-25 procent hudby, ve Francii je to mezi 50 a 60 procenty.

Jste vystudovaný herec. I když jste tohle povolání zcela neopustil, málokdo si vás s ním už spojuje. Co rozhodlo ve prospěch muziky?

Ještě před rokem jsem hrával doma v Košicích. Ve Státním Divadle jsme premiérovali původní slovenskou hru "Móric Beňovský", kde jsem si zahrál super postavu zrádce, vraha, pomstychtivého sluhy, který se v rámci vlastního neštěstí začal všem okolo mstít. Před čtyřmi měsíci měla premiéru hra "Romeo a Julie", která je celá doprovázená hudbou No Name. Pracovali jsme na tom půl roku studiem a tři měsíce téměř denně. S divadlem jsem v kontaktu nonstop. Máma je ale No Name, tam se s klukama cítím jako ryba ve vodě, máme otevřené vztahy, dospěli jsme do stadia, kdy v klidu diskutujeme. Nedávno jsme odehráli nádherný koncert v Topoľčanech, koncert za všechny prachy. Viděl jsem na nich, jakým spontánním štěstím oplývají na pódiu. To je ta největší devíza, kterou si po tolika letech zachová málokterá kapela. Myslím si, že pokud budeme k muzice přistupovat jako na začátku, tedy jako ke své holce, tak nás bude držet ještě hodně dlouho.

Jste kapelou z Košic. Jak snáší vaše rodiny časté cestování do Česka?

Ono to vypadá hrozivě, když jste na pódiu stokrát do roka, ale ve finále jste dnes letecky za hodinu a půl v Praze, večer vystoupíte a v osm ráno jste zpátky doma u rodiny a k dispozici. Není to až tak hrozné. Dálnice se u nás budují každým rokem, třeba teď po koncertě ve Zlíně skočíte do sprchy a za tři hodiny jste doma. Zaplať pánbůh jsme slavní jen v bývalém Československu. Kdybychom hráli po světe, to už by bylo pro rodinu velmi složité.

Mimo jiné jste také moderátorem v rádiu, takže asi nějaký přehled o hudební scéně máte. Kdo ze současných ať už domácích či zahraničních interpretů vás oslovuje nejvíc?

Hitparádu v Hitrádiu moderuji šestým rokem a i díky tomu mám o současné mainstreamové hudbě dokonalý přehled. Mé pocity jsou však smíšené. Trend je jasný. DJové a producenti většinou taneční hudby mají za cíl udělat zpěvný kousek písničky vhodný na tanec, párty, zábavu, ale jeho výpovědní hodnota je až sekundární nebo dokonce terciární věc. Chápu, že poslouchat nonstop nějaké těžké moralizování není to, co by od rádia člověk chtěl, ale potom platí, že současná hudba riskuje, že nebude trvalá. V tom je riziko laciné muziky.