Annabelle, rodokmen vaší rodiny je pozoruhodný. Maminka Isabela Fárová uspěla jako sochařka, tetě Gabriele učarovala fotografie, babička Anna dělala historičku umění a dědeček Libor se prosadil jako malíř. Jako fotograf se živí i váš otec Jindřich Přibík. Bylo pro vás jasnou volbou pokračovat v těchto uměleckých šlépějích?

Už odmalička jsem věděla, že chci zpívat, byl to můj celoživotní sen. U nás doma nikdy nikdo nedělal běžná zaměstnání, jít uměleckou cestou pro mě tedy bylo přirozené. Jsem ale vlastně jediná z rodiny, která nedělá umění v pravém slova smyslu. Hudba je sice také umělecký směr, přesto myslím, že se přece jen trochu liší od těch vážných oborů.

V jakém smyslu? Přijde vám, že vaše zaměření je oproti předkům více mainstreamové?

Přesně tak, jejich obory jsou spíš takový underground. Dlouho se ve mně tyhle dva směry bily, přemýšlela jsem, jak k tomu přistoupit, až v poslední době jsem začala chápat, jaká cesta je pro mě správná, začíná to dostávat konkrétnější obrysy. Trvalo mi to dlouho. (smích)

Neměla jste strach, že budou lidé vaši tvorbu posuzovat nejen na základě jejích kvalit, ale právě i podle známého příjmení?

Dlouho jsem se ani nejmenovala jako moji slavní předci z maminčiny strany, Fárová jsem teprve tři roky, předtím jsem měla jméno po tatínkovi - Přibíková. Svého jména jsem nikdy nevyužívala. Těší mě ale, že mě doma v mojí činnosti podporují.

Narodila jste se v Bruselu a strávila tam část dětství. Přičichla jste k hudbě právě tam?

To ne, v Belgii jsem žila do deseti let, pak jsme se přestěhovali do Čech. Až pak jsem začala hrát na klavír, na kytaru, chodit do sboru a dělat doplňkové činnosti ke zpěvu. Tou dobou jsem pochopila, že se chci pěveckou dráhou skutečně vydat naplno.

Ovlivnilo vás přesto něco z belgické kultury natolik, že se to dnes odráží ve vaší hudbě?

Řekla bych, že ano. Mám cestovatelské srdce, baví mě poznávat jiné kultury, inspirovat se různými světy. Ke své tvorbě i životu přistupuji bez předsudků. Nejsem typ českého pecivála, který by seděl doma na zadku a liboval si ve stereotypech. A samozřejmě jsem si udržela znalost francouzštiny, i po odjezdu do Česka jsme se sestrou sledovaly francouzské filmy, rodiče i babička na nás pořád mluvily. Nedávno jsem například měla rozhovor na francouzském rádiu a po dvaceti letech života v Česku jsem byla přece jen trochu nervózní z toho, jak to zvládnu. Ale nakonec, když jsem si to zpětně pustila, mě potěšilo, že jsem ani nekoktala. (smích)

Prezentujete se hlavně šansonovými písněmi, ale na svém YouTube kanále máte i předělávku od tanečního dua Ofenbach. To je docela odvážný žánrový rozmach. Může být i tahle rozmanitost důsledkem toho, co říkáte?

Myslím, že tohle vychází hlavně z mé ztřeštěné povahy. Sama jsem hodně různorodá a odpovídá tomu i můj vkus - ráda si poslechnu českou lidovou písničku, jazz, ale i čistý popový mainstream nebo rock. Neumím se vázat na jeden styl, nejsem nikde zakotvená. Přesto věřím, že francouzština mou tvorbu zatím drží celkem pohromadě. Pracuji ale i na anglicky zpívaných skladbách. Ty jsem zatím nepředstavila, chystám se to však brzy změnit.

Vystudovala jste Pražskou konzervatoř, obor zpěv. Dlouho jste se ale hudbě naplno nevěnovala. Proč?

Sešlo se toho víc dohromady. Tím, že jsem byla z rodiny emigrantů, jsem po návratu do Česka neuměla moc dobře česky, všechno pro mě bylo nové. Studium jsem proto měla posunuté a k tomu jsem ve třetím ročníku na konzervatoři neplánovaně otěhotněla. Od té doby jsem byla víc maminka než zpěvačka, nemohla jsem se muzice věnovat naplno. Pečovala jsem o dceru, studovala školu a k tomu dělala spoustu dalších věcí najednou. Skládat do toho písničky a natáčet desku by už bylo moc. Až před půl rokem jsem potkala svou současnou manažerku Ivu Stupkovou, která mě hodně motivuje a posouvá dál. Věci se začaly hýbat, konečně se moje muzika trochu šíří mezi lidi.

Chybí vám na české scéně víc francouzsky zpívaných projektů?

Ani ne, uvědomuji si, že Češi přirozeně zpívají hlavně česky, takže bych tady francouzské písně v nějakém větším množství ani neočekávala. Pokud si dobře vzpomínám, s francouzštinou tu prorazila snad jen Iva Frühlingová, což už je ale taky pár let zpátky. Přesto jsem ráda, že i když spousta Čechů francouzštině nerozumí, líbí se jim, jak ten jazyk zní, což je vidět i na popularitě umělců jako Zaz. Spíš mi přijde, že Francie má v poslední době málo nových interpretů. Podobně jako u nás je tamní scéna hodně konzervativní, pořád se tam v popředí drží ti samí.

Na svém webu uvádíte, že máte posluchače i ve frankofonních zemích. Jak jste toho docílila - hrají vás například tamní rádia?

Hraje mě jedno francouzské rádio - One Air. Čirou náhodou si mě všiml hlavní dramaturg a zakladatel. Našel si mě přes Facebook. Kdykoliv mi vyjde nový singl, hned ho nasazují, což je skvělé. Se svou manažerkou bych během letošního roku ráda do Francie vyrazila a pokusila se oslovit i tamní vydavatelství, chci tam dát o sobě víc vědět. Ráda bych do Francie v budoucnu jezdila vystupovat.

A co Belgie, odkud pocházíte? Máte tam ještě nějaké kontakty?

Nikoho z rodiny už tam nemám, jen si stále píši se svými spolužáky ze základní školy. Ale plány v Belgii mám. Letos jsem byla přihlášená do Eurovize za Českou republiku, a nevyšlo to. Příští rok bych to proto ráda zkusila tam, jelikož mám stále i belgické občanství. S francouzštinou bych v Belgii mohla mít větší šanci. Ani výsledek z českého kola ale nepovažuji za neúspěch, do soutěže přišlo přes 400 písní a já skončila v první desítce. Soutěžila jsem s aktuálním singlem "Septembre".

Patří pro vás neodmyslitelně k celku, který chcete svou tvorbou prezentovat, i vaše image?

Má image mi dělá trochu problémy. Svým vzhledem se docela vyčleňuji, protože jsem hodně potetovaná. Vznikají tak různé předsudky. Když se potkám s někým cizím a potřesu si s ním rukou, hned se mě ptá, zda dělám metal nebo hard rock. Když jim pak pustím svoje dojímavé šansony, jsou z toho v šoku. Na jednu stranu je to ale možná plus, protože nikoho takového neznám. Nedovedu si představit, že bych si hrála na někoho, kým nejsem.

Cítíte se tedy být zároveň romantickou duší i rebelkou?

Je to tak, obojí v sobě mám. Tetování jsou i má obrana. V životě jsem narazila na spoustu špatných lidí a tímhle způsobem se chráním, je to taková moje skořápka. Vždycky říkám, že kdybych byla celá bílá, nechám se počmárat znovu. (smích) Tetování mě baví, je to moje hobby a zároveň i moje forma vyjádření. Mám na sobě například svá zvířátka, rodinu, dceru - tedy to, co ke mně patří, co se nemění.

Jak jste na tom s přípravou debutové desky? Vyjde ještě letos?

Musí vyjít letos. Říkám to už druhý rok, ale pořád se to odkládá. Jsem perfekcionistka a pořád všechno předělávám. Deska už mohla vyjít dávno, ale nebyla bych s ní na sto procent spokojená. Je pro mě důležité, abych s ní byla ztotožněná i za rok nebo za dva. Některé písničky ještě dokončuji a také to vypadá, že budu v půlce nahrávání měnit studio. Dala jsem si ale závazný termín, že album vyjde na podzim. Zpívat budu anglicky a francouzsky.

A co koncerty?

Domlouváme je. Můj projekt ještě není tolik známý, stále je to spíš miminko v plenkách, takže koncertů zatím není tolik. Většinou vystupuji akusticky, buď jen s kytaristou, nebo jen s pianistou, takže jde o komorní hraní. V létě se ale chystám na některé festivaly, mohu potvrdit Slavonice fest a Soundtrack v Poděbradech. Až vyjde deska, ráda bych s ní vyrazila na turné.