Jestliže toto není první recenze, kterou na deváté studiové album rappera z Detroitu čtete, pak vám nejspíš neuniklo, že první ohlasy ze světa jsou vůči němu spíše rozporuplnější, mnohdy i vyloženě negativní. Hlavní argument? Komerčně úspěšní hosté v čele s Edem Sheeranem, Aliciou Keys, P!nk, Beyoncé a dalšími, kteří řadu skladeb změkčují a uzpůsobují pro rádia a potenciální úspěch v hitparádách, což ortodoxním hiphopovým příznivcům nevoní. Tím spíš, když jediným rapperem, který se na albu objevuje, je Phresher z Brooklynu, a to ještě jeho přínos ve skladbě "Chloraseptic" není zrovna valný.

"With this ink, you haters get wrote on like a piece of paper
This rap shit got me travelin' place to place, you barely leave your house
'Cause you're always stuck at your pad, it's stationary" ("Chloraseptic")

Dává to smysl. Při pohledu zpět na album "The Marshall Mathers LP2" z roku 2013, které bylo univerzálně hodnoceno jako jedno z jeho vůbec nejlepších, se logicky dalo očekávat, že musí přijít pád. Navíc cílilo právě na dlouholeté fanoušky jak Eminema, tak hip hopu jako takového, a proto jej starou školu milující recenzenti chválili, jak to jen šlo. A i když se prodávalo skvěle, jediný hitparádový úspěch zaznamenal duet "The Monster" s Rihannou.

"Why are expectations so high?
Is it the bar I set?" ("Walk On Water")

A protože to nebyl první sukces postavený na stejném receptu (vzpomeňme na "Love The Way You Lie" nebo "Guts Over Fear") a mezera mezi osmou a devátou řadovkou se protáhla na dlouhé čtyři roky, pojistil si Eminem komerční ohlas nového přírůstku v diskografii právě sezváním hostů z hitparádového světa a stavěním skladeb podle osvědčeného vzoru. Vypočítavost spolu s logickou averzí vůči popovým interpretům proto zapříčinila, že první recenze zejména od striktně hiphopových médií bývají vůči nové desce spíše negativní.

Album pojmenované nikoliv podle revivalu nějaké kapely, jak chápeme to slovo my, ale podle léku stejného jména, který léčí nemoc zvanou Atrox Rithimus, což v češtině znamená příšerný rým, ale přitom vůbec není tak špatné, a když se podíváte pod slupku a dáte stranou všechny ty nesmyslné kontroverze, jako je třeba mediálně vděčná kritika skupiny Die Antwoord, která si kvůli jejich záměrně špatně vyslovenému názvu v textu "Untouchable" na Eminema stěžuje, jak jim to mohl udělat, a vůbec přitom nechápe, že zrovna o ně v písni o rasismu, policejní brutalitě a nesmyslném postupu vlády vůbec nejde, zjistíte, že nový otloukánek rapperovy diskografie to mnohdy schytává nezaslouženě.

Abychom se ještě chvíli drželi kritických bodů, které lze vůči "Revival" mít, je pravda, že různých slovních hříček, dechberoucích rapových výkonů a nových, doposud neprozkoumaných témat na novince ubylo. Po tolika albech už ale podobná kritika dává smysl a málokdo asi čekal, že Eminem ve svých pětačtyřiceti letech ještě nějak výrazně překvapí.

Vždyť mu v podstatě zbývají dvě cesty - buď se může snažit za každou cenu ještě natočit pár hitů za pomoci mladých producentů, jako to dělá třeba Madonna, nebo se z něj může stát po vzoru Davea Grohla z Foo Fighters staromilec, který nadává na všechny ty mladé rappery typu Drakea, co do rapu vnášejí přehnané emoce, uplakanost a souboj o to, kdo ve svém novém klipu ukáže více odhalené kůže Nicki Minaj. Eminem zvládá obojí, a i když budete tentokrát z jeho geniality lapat po dechu méně, ani tak nebudete mít vždy kyslíku dostatek.

"My competition can't see me
'Cause I don't own a mirror
But Marshall, you are terrific, so smart and gifted
I'm so narcissistic, when I fart, I sniff it" ("Offended")

Vezměte si třeba hned první singl. "Walk On Water" je díky účasti Beyoncé v refrénu jasný hitparádový zářez, který výše zmíněnou kritiku potvrzuje, zkoušeli jste si už ale přeložit, o čem vlastně je? Nejprodávanější umělec nulté dekády v něm říká, jak je to nesmyslné, když mu děcka říkají, jak je nejlepší, ale on si je přitom vědom své smrtelnosti a toho, že 2 Pacovi, Notoriousi B.I.G. nebo Princeovi nesahá ani po kotníky. A jak se zpívá v refrénu, není Ježíš a chodit po vodě může jen, když je zamrzlá, protože jinak by se utopil stejně jako kdokoliv jiný. Všechno to ale dává smysl až do závěrečné pointy, kdy si jako vtípek přihodí, že jakmile dostane do ruky mikrofon, Bohu se přibližuje a že, sakra, napsal hit "Stan", takže mu všichni můžou políbit šos.

O jeho neuvěřitelně střízlivém sebeuvědomění by se ale dalo psát déle. Ono je totiž vůbec vtipné, že s jakoukoliv kritikou, s níž můžete na "Revival" přijít, on už se dávno vypořádal. Vadí vám popové refrény? Poslechněte si jeho reakci v "Rap God" z minulé desky. Vadí vám, že se opakuje? Dávejte si pozor na text ve "Walk On Water". A tak dále a tak podobně.

"Man, in my younger days, that dream was so much fun to chase
It's like I run in place while this shit dangled in front of my face
But how do you keep up the pace and the hunger pains once you've won the race?" ("Believe")

Navíc je tu ještě jeden postřeh. Všimli jste si, že Eminem už tolik neuráží své hudební kolegy z branže, jako tomu bylo dřív? Rapoval o tom ostatně už na minulé desce v tracku "Evil Twin". Jeho hlavními tématy se totiž staly kromě vlastního nitra a nejbližší rodiny také problémy světa kolem něj. Tedy ty skutečné. Ty, na kterých záleží.

Našinec může vnímat kritiku Donalda Trumpa, rasismu, bělošských policistů útočící na afroamerické obyvatelstvo a rapperovo prohlášení, že kdo fandí Trumpovi, nemůže být zároveň jeho fanouškem, jako přehnané. Může to zlehčovat a přidávat od roku 1988 působícího umělce k dalším brečícím celebritám, jenže zrovna u Eminema to smysl dává.

"Just let me rest my head in between that set of D's
While I shred MC's, like cheddar cheese
That's just the thoroughbred me in me, ain't a better breed
My dog thinks so too, look at my predigree
Ma, the world is what I think of you
I think you're divine, so I might swing on you
I'm just kidding girl, I wouldn't lift a finger or two
Unless it's the middle finger, to finger you" ("Heat")

Vždyť to byl právě on, kdo prakticky celý život bojuje za rovnoprávnost, vyrůstal v černošském prostředí a kultuře, vzal to za své a jako jeden z mála bělochů chápe, v čem je problém. A trošku zvráceným způsobem je vlastně dobře, že mu současný vývoj světa dodal témata pro další tvorbu, protože jeho bojovný, ale zároveň obdivuhodně racionální postoj, jaký předvádí třeba v "Untouchable", patří k tomu nejlepšímu, co "Revival" nabízí.

"And bad cops fuck it up for the good cops, and man, stop
Sendin' white cops in the black neighborhoods
Who ain't acclimated to 'em, like that's the way to do it
Who seen some fuckin' videos of rappers waving guns
And know nobody black so they act afraid of us
And that's racism, the fear that a black face gives 'em
A subconscious racist
Wait, why are there black neighborhoods?
'Cause America segregated us, designated us to an area
Separated us, Section-Eight'd us
When we tear it up's the only time attention's paid to us
And education sucks, and every day's another
Freddie Gray for us, a levy breaks or fuzz
Why is it they treat us like dryer lint?
We just want a safe environment for our kids
But can't escape the sirens" ("Untouchable")

A totéž platí i pro "Like Home", kde sice občas zamíří do patetických a přehnaně hrdě nacionálních vod, kterým se v Česku někdy cynicky smějeme, přesto jde ale o hodně silné výpovědi a není pochyb o tom, že kdyby se duet s Aliciou Keys stal singlem, mohl by z toho být hit ráže "Empire State Of Mind".

"Take it back to the Shady national convention
Wish I would have spit on him before I went to shake his hand at the event
Or maybe had the wherewithal to know that he was gonna try to
Thought he was gonna tear apart a sacred land
We cherish and stand for, so
Hands in the air, let's hear it for
The start of a brand new America
Without him, we can be proud of where we're from
And here's to where we're from" ("Like Home")

Nepatrně slabší, přesto však stojící za zmínku jsou také kousky "Framed" a "Nowhere Fast" s Kehlani, v nichž rapper protestuje proti obviňování ze sexuálního obtěžování bez důkazů v prvním případě a teroristických útocích a všeobecné ignoraci společností v tom druhém.

"Woke up it was dawn, must a knew something was wrong
Think I'm becoming a monster 'cause of the drugs that I'm on
Donald Duck's on as the Tonka Truck in the yard
But dog how the fuck is Ivanka Trump in the trunk of my car" ("Framed")

Z těch spíše zábavnějších a odlehčenějších hříček zmiňme "Remind Me", kde se za pomoci samplu Joan Jett & The Blackhearts kamarád 50 Centa přenáší do striptýzového klubu jako z komiksu "Sin City" a obdivuje krásy umělých prsou tamních slečen a také sexuální harašeníčko "Heat" nebo vtipně narcistní "Offended", v níž dojde i na turbo-rap připomínající už jednou zmiňovaný masterpiece "Rap God" z minulé desky.

"Cause real tits are still fun
But everybody knows fake tits are still better than real ones" ("Remind Me")

Vrtání se sám v sobě ale každopádně zůstává tím hlavním, s čím se na Em na deskách vypořádává. A čím víc potlačuje pana Hyda v podobě Slima Shadyho, tím víc je jako Mr. Jekyll zajímavější. V "Believe" to říká otevřeně: "Věříš ve mně ještě? Copak po tom všem, co jsem ze sebe dal v minulosti na odiv to pořád ještě nestačí na to, abys viděl, že to myslím vážně?" Vypořádat se se slávou a očekáváním fanoušků od budoucí tvorby je primární myšlenkou také v "In Your Head", v níž se sampluje největší hit The Cranberries a mimo jiné si zde všimněte, jak dobře se mu podařilo vystavět sloku tak, aby se mu tam v každém řádku uprostřed rýmovalo něco se slovy maybe, crazy a podobně.

"It took a while for me to get it
But I think I've figured it out
She don't want me, she just don't wanna
See me with someone else
The idea of seeing me happy
Destroys her in itself" ("Tragic Endings")

A pokud jste až doteď čekali, zda na to dojde, tak ano. Životní láska a prokletí zároveň v podobě Kim je tady taktéž, přičemž ze tří skladeb, v nichž je přímo či nepřímo zmiňovaná, tedy "Tragid Endings" se Skylar Grey, "Need Me", kterou téměř celou zpívá P!nk, a "Bad Husband", v níž najdeme rostoucí pop-rockovou senzaci X Ambassadors, je to právě ta poslední zmiňovaná, která se povedla nejlépe. Hudebně zní sice docela unaveně, ten text ale stojí za překlad od začátku do konce.

"It was funny back in our youth
But then it wasn't after we knew
That we were done and actually through (and actually through)
But if there's one fraction of truth
If it could be spun back I would do
So many things different (things different)
'Cause it was such a dumbass excuse
You hit me once and that I would use
To continue the pattern of abuse
Why did I punch back? Girls, your dad is a scumbag, I'm confused" ("Bad Husband")

Další z velkých životních trablů v podobě mámy Debbie se (dočasně?) uzavřelo minule díky udobřovacímu singlu "Headlights", tentokrát jí proto patří jen drobná zmínka v "Arose", to ale není vše, čím je tato píseň zajímavá.

Hodinu a čtvrt trvající deska o osmnácti položkách sice je zejména ve své druhé půli hudebně méně strhující než ta první, stojí ale za to poslouchat ji až do konce. Protože právě v "Castle", která je koncipována jako dopis dceři Hailie z dob, kdy se narodila a Marshall Bruce Matthers III teprve začínal svou cestu ke slávě, a už zmiňované "Arose" se rapper otevírá tak, že zde otřepané to nejlepší na konec naprosto pasuje.

"Fuck it, I've done enough in this rap shit
Recovery brought me nothin' but back
To right where I was and perhaps
This coulda been my victory lap if I wasn't on the verge of Relapse" ("Castle")

Přemýšlení nad depresemi, sebevraždou, smrtí a vším, co tady bezpočtem cen ověnčený interpret jednou zanechá, patří k jeho nejotevřenějším zpovědím a není pochyb o tom, že "Arose" byla napsána s tím, že by to mohl být i jeho poslední text v životě. Pocity při čtení takových slov místy připomínají to, co mnozí fanoušci Linkin Park mohli cítit při zaposlouchání se do "One More Light", a ačkoliv smyslem této recenze není být senzacechtivou a přehnaně bulvární, nelze se ubránit tomu, že se tam mezi řádky skrývá varování a větší volání o pomoc, než jsme si možná všichni v tuto chvíli ochotni připustit. A to ještě nevíte, jaká závěrečná pointa vás na úplném konci stopáže ještě čeká.

S přihlédnutím k tomu všemu, co zde bylo řečeno, opravdu nejde zařadit se do řady kritiků a vpálit albu hodnocení 5 z 10 jen proto, že si Eminem dovolil zašpásovat si s Edem Sheeranem, který už v březnu 2016 v domácím studiu Russela Crowea v Austrálii natočil základy, které pak rapper transformoval do skladby s biblickými i komiksovými odkazy, která se vyrovnává s potratem, nevěrou a obecně nefunkčními partnerskými vztahy hádejte s kým.

"What's one more lie, to tell an unborn child?" ("River")

"Revival" není nejlepší album, jaké kdy Eminem natočil, a bez ohledu na to, kolik hitů z něj přetrvá do dalších let, zůstává ve stínu vydařenějšího "The Marshall Mathers LP2". Pořád je to ale vysoce nadprůměrná hiphopová nahrávka, které při zpětném pohledu na rok 2017 sice ublíží úspěch "DAMN." Kendricka Lamara, na druhou stranu ale pořád bude mít navrch třeba před "Gemini" od Macklemorea a celou řadou dalších. A tak to má být.