Noel Gallagher již několikrát vyhrožoval, že se na příští nahrávce chce ubírat hudebně trochu jiným směrem. V rámci Oasis se mu to téměř nedařilo (výjimkou budiž snad jen dodnes polarizující fanoušky "Standing on the Shoulder of Giants") a po rozpadu kapely se teprve hledal. První album nepřineslo takřka žádnou zásadní invenci, ale opíralo se o silné skladby. Následující "Chasing Yesterday" sice zůstalo stát na půli cesty, přesto kompozice jako "Riverman" nebo "The Right Stuff" signalizovaly, že i když je Noel vlastně skladatelsky do určité míry limitován, dokáže svou tvorbu posunout do dobrodružnější polohy.

Jakkoliv byla zvukově odvážnější novinka avizována měsíce dopředu, to, co nakonec z desky zní, nemohl čekat ani největší optimista. "Who Built the Moon?" je nejen nejdobrodružnější položkou v Noelově kariéře, ale také jeho nejlepší nahrávkou od slavné "(What's the Story) Morning Glory?". Zatímco Liam stále čerpá inspiraci z minulosti, starší bracha se konečně po padesátce odvázal a snaží se hledat nový směr.

Jak už bylo zmíněno výše, snaha přistupovat k tvorbě trochu jinak Noela provázela dlouhou dobu a koneckonců není to tak dávno, co se mluvilo o společné nahrávce s Amorphous Androgynous. Ta asi zůstane navždy ležet stranou nedokončena, ale byla to ona touha zkoušet nové postupy, která nakonec vedla k setkání s irským producentem Davidem Holmesem (většina z vás pravděpodobně zná jeho práci na hudbě k filmové trilogii "Dannyho Parťáci"). Ten byl požádán ke spolupráci již v období kolem alba "Chasing Yesterday", ale odmítl, neboť všechny skladby byly tehdy již připraveny k natočení. Místo toho navrhl spolupráci, kdy by Noel tvořil písně přímo s ním ve studiu, aniž by si předem cokoliv připravoval. A už prvních pár sekund z úvodní "Fort Knox" napoví, že tenhle nový proces se osvědčil.

Hudba na "Who Built the Moon?" přechází z psychedelie do devadesátkového big beatu, bere si něco ze starých soundtracků a nezapře inspiraci ve wall of sound Phila Spectora. Všechny tyto vlivy se na vás doslova valí ze zmíněného otvíráku "Fort Knox", který zde plní podobnou úlohu jako kdysi "Fucking in the Bushes" - pořádně nadupaný úvod, jenž vás strhne na jízdu, která je až na mírná škobrtnutí ("If Love Is the Law") energická, mnohdy nepředvídatelná a hlavně zábavná - neboť podle hlavního protagonisty přesně to nyní společnost potřebuje nejvíc - pozitivní umění.

Samotné experimentování je jedna věc, ale to by bylo samo o sobě o ničem. "Who Built the Moon?" totiž obsahuje skvělé skladby. Noel si i nadále uchovává onu vzácnou vlastnost napsat silnou melodii. Hned druhá v pořadí, singlovka "Holy Mountain", překvapí energií a zvukem á la The Vaccines (a trochu Rickym Martinem), následující "Keep on Reaching" zase v sobě nese odkaz sedmdesátkového soulu (včetně dechové sekce a ženského gospelového sboru). Futuristická "It's a Beautiful World" nejvíce evokuje Noelovy spolupráce s producenty elektronické hudby. Její živé provedení v pořadu Later with Jools Holland společně s následující "She Taught Me How to Fly" již stihlo vyvolat kontroverzi, o kterou se postarala francouzská muzikantka Charlotte Marionneau. Ta totiž kapelu doprovází na nůžky. A v "It's a Beautiful World" má krátký proslov potvrzující ono experimentálnější směřování a dotváří téměř filmovou atmosféru celého projektu (což je podpořeno instrumentálkami "Interlude (Wednesday Pt. 1" a "End Credits (Wednesday Pt. 2)") .

"She Taught Me How to Fly" je jeden z těch momentů, kdy v zásadě primitivní kompozice dostává díky nápadité produkci úplně jiný rozměr a právě díky ní se řadí k nejlepším položkám alba. "Be Careful What You Wish For" je tak trochu akustičtější "Come Together" a "Black & White Sunshine" je nejvíc oasis moment nahrávky (a vůbec ne špatný). K absolutním vrcholům pak patří "The Man Who Built the Moon" s mohutným orchestrem evokujícím westernové filmy (mimochodem inspirací byl plakát k filmu "The Hateful Eight"). Pravděpodobně nejfilmovější kousek v Noelově diskografii naznačuje, kdo by mohl napsat song k příští bondovce.

Noel Gallagher byl už několikrát odepisovaný a pomalu to vypadalo, že do konce života bude těžit z minulosti. "Who Built the Moon?" jej ale naopak ukazuje v životní formě. Navíc je znát, že si nahrávání naplno užíval a podařilo se mu na něj dostat ohromné množství energie. Dost možná se nám tady rodí nový britský Paul Weller s mezinárodním přesahem. Konzervativní fanoušci Oasis nejspíš zůstanou u "As You Were", všem ostatním můžu doporučit "Who Built the Moon?" jako lék na dlouhé zimní večery.