Už je to více než pět let, co dub, reggae, elektroniku, trip hop a další žánry míchající Dreadzone zahráli na hradeckém Rock For People. Na ten ročník se nezapomnělo nejen díky bouřce, která překazila hraní takřka polovině line-upu s Faith No More v čele nebo Skrillexovi, který se z nejkontroverznějšího jména v tehdy osmnáctileté historii festivalu stal jeho nejsympatičtější hvězdou, ale také díky Dreadzone. Právě oni tehdy pomohli zapomenout na všechny ty hrůzy a za skvělého osvětlení pomohli vytvářet hypnotickou atmosféru, na kterou mnozí z nás vzpomínají dodnes.

Skupina fungující od roku 1993 tehdy na festivalu a obecně u nás ani zdaleka nehrála poprvé, naopak na ni můžou snadno ukazovat všichni koncertní fajnšmekři, kteří by nejradši stále chodili jen na kapely, které u nás hrají poprvé, protože ten seznam nesplněných snů je pořád ještě dost dlouhý. Na druhou stranu, když je ta muzika dobrá a lidi na ni chodí tak, že kromě téměř vyprodaného Lucerna Music Baru stojí za to pro ně zorganizovat i koncerty v Plzni a Písku v dalších dvou dnech, proč jim to nedopřát.

Přibližně devadesát minut nebylo ani tak o tom, jestli zrovna hrají třeba "Mountain" či "16 Hole" z nového alba "Dread Times" nebo starší, dávno ověřené hity. Všechno totiž skvěle táhl plešatý frontman MC Spee, který sice tradičně celý koncert proseděl na barové židličce, svými grimasami a tanečky s holí ale byl strhující mnohem víc než zpěváci, kteří kolikrát po pódiu běhají jako postřelené laně. Jeho charisma si skvěle dokázalo připoutat pozornost všech přítomných, kteří by sice v mnoha případech před vystoupením potřebovali sprchu, reagovali, tančili a tleskali ale krásně.

Hudba Dreadzone není o nějakých komplikovaných sděleních nebo překombinovaných hudebních kompozicích, naopak si často vystačí s reggae tématy love, peace and unity a několika opakujícími se muzikantskými motivy, i to jí ale pomáhá dostat fanoušky do transu a přenést je do jiného světa. Do všech těch křičících ghett, do houpacích sítí na Jamajce i marihuanou zakouřených, dunících klubů po celém světě.

Někomu mohli chybět dřívější členové, jiný by kromě živých bicích a basy uvítal, kdyby i dechy a smyčce nehrály ze záznamu, nicméně magická atmosféra a všudypřítomná euforie dokázala ten kousek léta na chvíli vytvořit i o jednom říjnovém večeru. Byl to památný koncert, na nějž se bude vzpomínat i za pět let podobně jako na ten z Hradce Králové? To spíše ne. O kvalitní hudební zážitek ale šlo zcela určitě.