Kalifornští Papa Roach v rámci nu-metalové vlny nikdy nepatřili mezi takové přirozené talenty jako Korn nebo Deftones, ani si nepěstovali expresivní vyhraněnou image Limp Bizkit a už vůbec nestavěli na maskách jako Slipknot, Mushroomhead nebo Mudvayne. Byli to ale dříči a spolu se Staind, Taproot nebo P.O.D. představovali tu civilnější, přímočařejší a melodičtější linii žánru. Ale zatímco Staind od třetí desky stagnují a Taproot a P.O.D. spolu s dalšími podobnými spolky de facto úplně zmizeli ze scény, Papa Roach právě pro svou píli a houževnatost systematicky dobývají další a další vavříny.

Ano, postupně se změnili v moderní hardrockovou kapelu, ale na rozdíl od Linkin Park dobře vědí, kde je hranice mezi dobrou melodií a přeslazeným kýčem, a nikdy nesklouzli k prvoplánovému popu. Jsou to takoví Pearl Jam. Kapela, od které se co dva roky stabilně dočkáte kvalitní desky bez výrazných experimentů a která koncertně nikdy nezklame. A přesně takové to bylo včera i v Praze.

Po nepříjemných zkušenostech ze srpnového koncertu The Offspring se nejeden fanoušek obával vrátit na stejné místo činu, tentokrát ale proběhlo vše vzorně. Když se nesnažíte narvat lidmi holešovický normalizační stánek až po střechu, ale využijete ho pro akci kapely, který klub už dávno přerostla, ale v Česku halu prostě nezaplní, je to navzdory nevábným prostorům vhodné místo se solidním nazvučením. Tentokrát nebyly žádné fronty, člověk se mohl pohybovat dle libosti, potěšil dostatek barů, uvnitř haly byla i regulérní šatna. V tomto ohledu proběhlo bez problémů.

Po nedávném odřeknutí předkapely Frank Carter & The Rattlesnakes museli pořadatelé narychlo sehnat nový support a volba padla na De Staat. A nebyla to úplně šťastná volba. Což o to, tucavé ska skřížené hipsterským rockem by ve festivalovém odpoledni udělalo službu, ale tady se žánrově tak úplně nehodilo.

Svůj zhruba osmdesátiminutový set Papa Roach odpálili trojicí skladeb k potěše fanouška starší tvorby a úplně stejně pak vygradovali přídavkovou část. Naopak prostřední část koncertu vyplňovaly především melodické hity z novinky "Crooked Teeth" a písně z let nedávno minulých. Jako by kapela dobře dávala pozor ve škole, kdy učitelky ve slohových pracích odjakživa učí, že důležitý je úvod a závěr, zatímco stať pak můžete nacpat téměř čímkoliv.

Charismatický frontman Jacoby Shaddix toho sice mezi písněmi moc nenamluvil, ale je to možná dobře, stačil jeden vstup s oceněním krásné země, krásného města a kráských lidí v Česku, víc podobných kliše není třeba a je lepší nenarušovat tempo koncertu. Naopak emotivní projev ke smrti Chestera Benningtona a začleněí hitu "In The End" na závěr skladby "Forever" bylo vkusnou poctou. Překvapil i cover "Song 2“ od britských Blur.

Papa Roach odehráli poctivou show, setlistem spravedlivě uspokojili staré i novější fanoušky, zvukově bylo vše taktéž v pořádku, není tak moc co vytknout. Jak bylo zmíněno již v úvodu, kapela prostě nemůže zklamat. Jak nová deska, tak koncertní show je tak v případě fanouška příjemnou sázkou na jistotu.