Kryštof ale na Strahov nepřicestoval úplně sám. Hned tři další domácí kapely mu rozehřívaly publikum, což bylo vzhledem k pošmournému a velmi chladnému dni opravdu potřeba. Jako první nastoupili na připravenou scénu pánové ze skupiny Hodiny, kteří působili jako reminiscence svých slavnějších kolegů. Jejich set nebyl ničím zvláštním s výjimkou chvíle, kdy spustili "Stánky" bratří Nedvědů, které si s nimi zazpívalo už poměrně početné obecenstvo. Byl to v podstatě takový symbolický moment, protože letos v srpnu tomu bylo právě deset let, kdy se touto písničkou jejich hostitelé snažili získat publikum na Stodole Michala Tučného.

Ještě o něco méně přitažlivý byli Sebastian. Ani by tak nevadilo, že jejich folk pop hraničí s naivním uměním, ale naživo zpěvák kapely působil jako někdo, kdo by v Hlasu neprošel ani slepými výběry. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že většině přítomných to vůbec nevadilo a s kapelou si zazpívali nejednu jejich píseň včetně hitové "Toulavé". Na samotný závěr navíc Sebastian přebrali od vydavatelství platinovou desku, takže slavili vlastně dvojnásobný úspěch.

Třetí předkapelou byli Jelen, a to už bylo přece jen jiné kafe. Jejich frontman Jindra Polák byl sice kvůli přetrhaným vazům upoutaný na židli, takže měl celý koncert, jak sám poznamenal, na sezení, ale ničemu to nevadilo. Kapela s naprostou samozřejmostí vypálila své největší hity včetně "Co bylo dál", "Magdalény" nebo aktuálního singlu "Domů", který byl naživo opravdu skvělý. S nimi ho zpíval i jejich takřka stálý host, písničkářka Kateřina Marie Tichá. Jelen dokázal rozehřát už chladem se lehce třepající publikum, na které se sem tam snášel z nebe drobný déšť a které mohlo být lehce rozmrzelé z front před stánky s občerstvením s masovějšími produkty.

Jak Kryštof slíbili, jejich set začal prakticky na čas. V sedm hodin se rozsvítily promítací stěny tvořící prakticky celou hlavní část pódia a na nich začala ve fotkách a videích probíhat historie kapely, která tímto koncertem oslavila čtvrt století své existence. Závěr patřil časosběrnému dokumentu stavby pódia na Strahově a prostřihům do publika. Stejně jako celou kariéru skupiny i sobotní koncert odstartovala "Lolita" - symbolicky poměrně skromně. Richard Krajčo se trošku nečekaně objevil na mole před pódiem vedoucím hluboko do obecenstva a první momenty zpíval pouze za doprovodu akustické kytary. Teprve po čase se přidal i zbytek kapely, což se, bohužel, neobešlo zcela bez technických obtíží, protože byly slyšet především baskytara a bicí. V následující "Každé ráno" ale už problémy s nazvučením zcela vymizely a Kryštof mohl rozjet show, na kterou se jen tak nezapomene.

Jejím středobodem byla scéna dlouhá přes šedesát metrů nesoucí ozvučení a světelný park, které přicestovaly do Prahy ve dvaceti kamionech z Německa, Francie a Slovenska. Podstatná část koncertu se ovšem odehrávala na předsazeném molu, které bylo rozvětvené do lidí, a členové kapely hojně využívali i lávky táhnoucí se až k postranním tribunám. Svoji sílu začal technický arzenál ukazovat v třetí písničce "Tak pojď hledat břeh", kdy se navíc do diváků rozlétly barevné konfety. Jako by chtěla formace potvrdit svůj částečně ostravský původ, na pestrobarevnosti postavila celý koncert. Každý z návštěvníků u vstupu obdržel náramek, který při "Ze scénářů" ožil a od té doby společně s ostatními na rukách bezmála čtyřiceti tisíc příchozích probarvoval celý prostor stadionu, jak to můžeme vidět například u koncertů Coldplay. Někdy náramky svítily synchronizovaně v jedné nebo dvou barvách, jindy se naopak rozblikaly odlišně, pokaždé však utvářely úchvatnou podívanou. K tomu si připočtěte ještě balóny nad hlavami diváků, další sady konfet, pyrotechnické efekty, výborné projekce a tři zdvihací plošiny na krajích mola. Výsledkem byl koncert, který jiná česká kapela hned tak nepřekoná. Několik menších ohňostrojů během show a jeden velký závěrečný už to jen potvrdily.

Pochopitelně všechno toto by bylo zbytečné, kdyby se s tím nepojila obdobně výborně zvládnutá hudební část. Kryštof se nenechali prostorem zaskočit a předvedli naprosto profesionální a přitom velmi uvolněný výkon, při kterém se na scéně rozhodně neztráceli. Svým příznivcům servírovali především hity, které proložili všemi čtyřmi novinkami z alba "25 (Best Of)", a setlist skládali hlavně pro koncept koncertu takovéhoto rozsahu. Někomu tak sice mohly chybět "Zrcadlení", "Cyráno" nebo "Svědomí", ovšem pravdou je, že s nimi by mohla show ztratit spád, jaký ve výsledku měla.

Celkovou atmosféru bezesporu podpořilo i to, jak se celá kapela tímto koncertem bavila a jak si ho užívala. Richard Krajčo hned dvě písničky věnoval rodičům, i když těžko říct, proč otcům zrovna "Atentát". Ten a ještě letitý hit "Ženy" odzpíval na tribuně mezi diváky, za což sklidil od publika mimořádný ohlas, obdobně jako dva hosté, které si Kryštof na Strahov přizvali. Tím prvním byl Majk Spirit, jenž si s kapelou střihnul "Zatančím" a k ní přidal ještě jednu vlastní písničku. Petr Janda naopak společně s členy Kryštofu zahrál a zazpíval pouze hity Olympiku - "Okno mé lásky" a "Dej mi víc své lásky" - a pozval lidi na koncert v pražské O2 areně.

Publikum pomocí náramků vtažené více do děje se bavilo přímo královsky a na rozdíl od koncertů některých zahraničních kapel bylo neúnavné, živé a spontánní. S kapelou odzpívalo většinu písniček a v "Cestě" a částečně i v "Křídlech z mýdla" si mohl Richard Krajčo na chvíli odpočinout, protože zpěv obstaralo již zmíněných čtyřicet tisíc hlasů. Většina z nich kvitovala i dva romantické momenty. Při tom prvním došlo na pódiu k žádosti o ruku, což se stává už jakýmsi klišé, a při tom druhém v písni "Ty a já" se nechal Richard Krajčo donést na kole nad publikem ke svojí ženě, políbil ji a zase odjel zpět na scénu. Návštěvníci pak ukázali svoji skutečnou sílu před prvními přídavky. Rachot a aplaus, jaký spustili, byl srovnatelný se závěrečným ohňostrojem.

Kryštof měli s tímto koncertem před sebou velkou výzvu a tu zvládli na jedničku. Pro české kapely je o dost těžší připravit show takovýchto rozměrů pro jeden nebo dva jedinečné koncerty, než jak tomu je u těch nejlepších koncertních kapel, jakými jsou v posledních letech třeba Take That nebo Muse, kteří si při velkém turné mohou dovolit i nápaditý a výpravný koncept. Přesto do sobotní chladné noci odcházela většina diváků doslova nadšená, což pro havířovskou formaci znamená velký závazek do budoucna. Co dál? Co ještě mohou pokořit? V českých zemích už jim snad nic nezbývá, a znovu tedy vyvstává otázka zahraničí. Nechme se překvapit.