Po spíše elektronicky pojaté předchozí nahrávce-soundtracku "Atomic" je novinka výrazným příklonem zpět ke kytarám a jasně strukturované rockové rytmice. Syntezátory úplně nevymizely, hudbě pomáhají dodat onu potřebnou zadumanou éteričnost, drží se ale spíše v pozadí, dokreslují, podbarvují.

Ač se celá deska nese v převážně jednotném poklidném tempu, které dává dostatečný prostor k rozvíjení melodií, je velmi přehledná a uspořádaná. Mogwai krásně dokazují, že je možno hladce skloubit instrumentální pojetí hudby s jakousi vnitřní písničkovou formou, která k posluchači promlouvá pouze melodií a aranžemi. A i přes absenci slov dovede vyprávět příběhy. Zpěvu se však nebojí, na novince zazní ve dvou skladbách - melodické, až popové "Party In The Dark" a zadumané, éterické "1000 Foot Face".

Mogwai vždycky věděli, že největší síla tkví v jednoduchosti. Ani "Every Country's Sun" není výjimkou. Skotové se nepouštějí do vod progresivních ekvilibristik, neoslňují množstvím tónů. Těží ze subtilního opakování ("Crossing The Road Material"), které posluchače hypnotizuje a postupně jej vede až k finální gradaci a často i ke konečné zklidněné katarzi. Vzestupy a pády emocí, nahoru a dolů, od ticha ke hlukovým stěnám - novinka Mogwai je sofistikovaná jízda na horské dráze, která strhne a nepustí.

Muzikanti, zdá se, zůstávají neochvějnou jistotou post-rockového žánru. Svým hvězdným jménem sice posvěcují soundtracky (kromě "Atomic" naposledy "Je s námi konec?", který vznikl ve spolupráci s Trentem Reznorem z Nine Inch Nails), to nejlepší si ale nechávají na vlastní řadová alba. Ukázala to předchozí "Rave Tapes", ukazuje to i aktuální "Every Country's Sun". Mogwai svou sílu neztrácejí a i když se jejich hudba už po více než dvě desetiletí pohybuje v podobných mantinelech, nežijí z podstaty. Stále ukazují, že mají co říct.