Když se vysloví jméno Veronika Lukešová, co, nebo spíš koho si má čtenář vybavit?

To je těžké se takhle osobně představit. Nerada to dělám a nerada se hodnotím. To raději nechávám těm druhým. Ale pokud jinak nedáš... Považuji se za takového človíčka, co si tady běhá po této planetě a přinejmenším se snaží neškodit. V tom lepším případě se snažím rozdávat ostatním radost svou přítomností a samozřejmě hudbou. Ať už je to energií, kterou do ní vkládám, či hraním tak, jak to cítím. Pak je moc pěkné sledovat ty pozitivní zpětné reakce. Je to vlastně přelévání energií mezi mnou a publikem a to mi působí radost. Jsem bubeník, ale hlavně muzikant, který je rád součástí kapely, kterou vnímám jako celek, což ne každý bubeník dělá. Neznamená to jen perfektně odehrát svůj part, ale hlavně spolu lidsky fungovat.

Jaký byl tvůj první impuls k tomu, že se staneš profesionálním muzikantem? A kdo tě přivedl k hudbě?

Rodina. U nás to odjakživa fungovalo tak, že jsme si třeba před spaním společně s mamkou a bratrem zazpívali. V sedmi letech jsem nastoupila do ZUŠ na klavír, což je další rodinnou tradicí. Klavír mě bavil a to zejména, když jsem si mohla zahrát modernější skladby. Takové ty drily nebyly moc pro mě. Jsem akčnější povahy, která vyplývá z toho, že jako malá jsem prožila dětství v Třinci, kde v mém okolí byli jen samí kluci. S těmi jsem chodila ven hrát fotbal, a tak v tu chvíli sezení u klavíru a pilovat donekonečna stupnice nebylo moc pro mě. Samozřejmě že mamka mě k tomu vždy trochu přinutila, abych tu hodinku, i se slzami, se k tomu cvičení o víkendu věnovala. Navíc, nikdy jsem nebyla na hraní z not. Na to jsem byla asi trochu lenivá. (smích) Spíše mi vyhovovalo, když mi někdo něco předehrál a já to mohla zopakovat po něm. Měla jsem skvělou učitelku na klavír Janu Ciencialovou, která vychovala spoustu skvělých klavíristů. U mě se jí to však nepovedlo. (smích) Nicméně díky ní, paradoxně, jsem se dostala ve třinácti k bicím. A to tak, že do hodiny přišel ředitel ZUŠ s tím, že by chtěl založit dívčí kapelu, ale neměl ponětí o tom, jaká holka by mohla hrát na bicí. Tak jsem jako šídlo byla doporučena.

Co se dělo pak?

Hraní v kapele mě okamžitě chytlo. Necítila jsem se tak svázaná jako u klasické hudby. Zjistila jsem, že bicí jsou pro mě ten pravý nástroj, který mi dává volnost. Když jsem se po škole rozhodovala kam dál, vybrala jsem si na doporučení, i přes mírný nesouhlas mé babičky, mimochodem operní pěvkyně, klasickou konzervatoř v Ostravě. Samozřejmě že svým pojetím jsem se musela vrátit k těm klasickým věcem, ale začala jsem to brát více zodpovědně, motivačně. Navíc mě totálně pohltilo to prostředí kolem, hudba, spolužáci atd. A v srdci samozřejmé dál panovala láska k moderní hudbě, rocku a malé bicí soupravě.

Hovořila jsi o motivaci, kterou jsi našla na konzervatoři. Co bylo tou motivací?

V patnácti, když opustíš základní školu, nastává zlom. Konzervatoř je specifická v tom, že tam člověk doslova a do písmene žije a tráví veškerý svůj čas. Začíná někdy v osm ráno a končí třeba v osm večer. Samozřejmě jsme jen necvičili. Jako mladí jsme si našli čas na dělání blbostí (smích), ale prostředí vás do toho vtáhne. Řeší se hudba, slyšíte zkoušet toho či onoho a zjišťujete, že se naučil nějaký nový prvek, tak ho zákonitě chcete trumfnout. Navzájem jsme se hecovali a nutili k lepším výkonům. Ať chcete či nechcete, tvoří se přirozené konkurenční prostředí a to vás motivuje na sobě pracovat a neustále se zlepšovat.

Když se říká nejlepší česká bubenice v České republice, je to trochu zavádějící - vzhledem k počtu bubenic u nás. Ale svým stylem a technikou hraní se dokážeš vyrovnat i mnohem silovějším a, řekněme, zkušenějším hráčům z řad mužů, či je dokonce předčít. Co za tím stojí?

Opět se vrátím k mému dětství. Tam totiž vidím ten prazáklad, kdy jsem vyrůstala mezi samými kluky a musela jsem se jim nějak vyrovnat. Něco z toho se vneslo i do mé povahy a následně do stylu hry na bicí. Mentalita je první faktor. Druhý je to, že žánrově inklinuji k tvrdším stylům, i když nejenom. Miluji hudbu v celém jejím širokém spektru. Když však sedím za bicíma, rock a metal je to, kde jsem doma a cítím, jak by to asi ideálně mělo znít. Podle mě je to žánr, který se musí hrát surově, nahlas a s patřičnou energií. Vzhledem k tomu že jsem žena, uvědomovala jsem si, že pro mě bude těžší dosáhnout nějakého výsledku, neboť ten fyzický fond není takový jako u mužů. Takže jsem teď ve fázi, kdy abych si mohla dovolit odehrát třeba dvou- či tří hodinový silový koncert, musím se předtím dostat do formy - nejen cvičit na bicí, ale i nabrat fyzickou kondičku. Abychom se dostali k pointě věci ohledně zmíněné bubenice. Jelikož jsem soutěžila s klukama, neřešila jsem to být nejlepší holka. Prostě chci podávat kvalitní výkon jako ti chlapi, eventuálně i lepší. To je pro mě měřítko. Není to jako ve sportu, kde bych šla běhat sprint s Usainem Boltem. Tam by to asi nedopadlo. (smích) Naštěstí hudba je umění a nedá se úplně měřit v tom, kdo dá třeba nejsilnější úder. Byť zrovna ten úder je taková moje pýcha. Mnoho lidí, kteří mě neznají a neví, co ode mne očekávat, jsou mnohdy poté, co vyšlu první sadu úderů, překvapeni jejich razancí. Leckdy mám možnost sledovat jejich udivené pohledy.

Pojďme se podívat na to, co máš za sebou. Co považuješ za svůj největší úspěch?

Tak tuhle otázku jsem dostala snad poprvé a je těžké na ni odpovědět. Co bylo pro mě to nej? Já to spíš vnímám, že největším úspěchem je ta cesta, kterou kráčím. Samozřejmě jsou zde dílčí úspěchy. V šestnácti letech jsem měla své idoly jako Thin Lizzy, Deep Purple či Kansas a v momentě, kdy si pak máte možnost s nimi zahrát, říkáte si, kdyby mi někdo tenkrát řekl, že si s nimi zahraji, tak mu nevěřím. A pak se to stane. Každého muzikanta nakopne hrát před stotisícovým davem a v tu chvíli si řekne, že ta investovaná dřina a odříkání nebyly zbytečné, ale pro mě to jsou takové dílčí úspěchy. Když člověk maká, není líný zvednout zadek a jít věcem naproti, stát se může cokoli. To je má cesta. Tu vnímám jako svůj úspěch.

Vím, že jsi měla možnost si v rámci hudebních projektů si zahrát se skutečnými světovými hudebními hvězdami. Která spolupráce ti profesně a lidsky dala nejvíce?

Nechci, aby má předchozí odpověď vyzněla neskromně, ve smyslu, že je pro mě cesta nejvíc a že si nevážím toho, že jsem hrála s takovými muzikanty. To vůbec ne, ale jsou to pro mě dvě rozdílně věci. Je naprosto skvělá zkušenost, že v mém věku můžu zažít na vlastní kůži turné se všemi těmi podpůrnými týmy produkce, kdy jezdíte profi tourbusem a s vámi kamiony s aparaturou a technikou a ten tým kolem vás čítá třeba sto lidí, ne-li více. A pak se na pódiu a v backstagei potkáte s lidmi, kteří jsou nebo byli vašimi idoly. Vzhledem k mému věku je důležité to ustát psychicky a nerozsypat se. Víš, že ve zkušebně to normálně dáváš, a teď chceš podat co nejlepší výkon a být jim rovnocenným partnerem. Tady je nutné oddělit tu fanouškovskou část. Preferuji to, že bychom si měli sednout nejen hudebně, ale lidsky. Hrajete s Alice Cooperem či Ianem Gillanem a poznáváte, že to jsou naprosto skvělí lidé, kteří vám dokážou pomoci a profesně poradit. To je pro mě obrovská muzikantská škola. V hlavě se pak promítá ten posun od první kapely na ZUŠ až třeba po to poslední hraní.

S jakými slavnými muzikanty jsi tedy hrála?

Alice Cooper - naprostý profesionál, inspiroval mě tím, jak ke všemu přistupuje, má vše dopředu promyšlené. Thin Lizzy - zahrát si s nimi "Boys Are Back In Town" a vidět, jak jsou se mnou spokojení, to je skvělý a obohacující zážitek. Projekt Michael Kiske/Amanda Somerville, perfektní spolupráce. Tehdy jsem nastoupila jako mladé ouško (smích). Amanda a Mat jsou dodnes mí dobří přátelé. Jen mě mrzí, že to nikdy nebylo hráno živě. Vlastně od samého počátku nebyly ani ambice. Vznikla deska, vznikly klipy, ale bohužel živě se nerealizovalo nic. I tak to byla skvělá zkušenost, kde jsem se mohla rozvíjet jako bubeník. Michael je skvělý zpěvák, se kterým jsem se účastnila dalšího projektu a vystupovali jsme společně na festivalu ve Wackenu.

Při nedávném, mimochodem skvělém, bubenickém workshopu, který jsi dělala s Davidem Csengem pro žáky základní školy, jsi se zmínila, že tvým prvním hudebním vzorem byl Ian Paice. Vzpomněl jsem si na jeden článek, kdy dělal workshop v České republice právě pro hudební mládež. Titulek zněl nějak jako: "Mladá talentovaná hráčka na bicí si zahrála s Ianem Paicem." Nebyl ten článek náhodou o tobě?

Ne, ono to bylo trochu jinak. Zahrála jsem si Ianem Gillanem z Deep Purple, bylo to v rámci projektu RMC (Rock Meets Classic). Což byla též skvělá zkušenost.

Pokud hraješ s jinou kapelou než domovskou, hraješ dané party z not?

Ne ne, jsem typ, který si věci naposlouchává. Noty umím, ale hra z nich mě trochu svazuje. Takže preferuji hru podle poslechu.

Mluvili jsme spolu o tvých zahraničních hudebních aktivitách. Jsi členem několika projektů. Doma jsi hrávala s Gabrielou Gunčíkovou a nyní objíždíš republiku s Olgou Lounovou. Neznamená to, že jsi všude a vlastně nikde? Plánuješ i nějaký svůj projekt, kapelu či něco obdobného, kdy by tě mohli fanoušci spatřit i na českých pódiích a obdivovat tvůj bubenický styl?

Touto otázkou jsem se začala zabývat přibližně rok dva zpátky. Člověk se nějak formuje. Myslíš si, že přijdeš do Prahy jako muzikant a začneš s někým hrát. Ono to však není jen tak. Já strašně ráda spolupracuji s různými lidmi, muzikanty. Hrozně moc mě to obohacuje a je důležité tyhle věci do sebe nasávat. Člověk tak získává zkušenosti a vyhrává se. A je jedno, jestli je to nyní pop s Olgou Lounovou, nebo teď poslední zkušenost s Limetalem. Ambice hrát se svou kapelou tu také byly. Rok a půl jsem byla členem Doctor Victor a veškeré úsilí šlo jenom tam. Makali jsme, zkoušeli a to je jiná věc než zkoušet sám. Tady zkoušíš s kapelou jednou dvakrát týdně. Bohužel jsme se nesešli v několika názorech a nedopadlo to. Kapelový duch je důležitý. Neznamená to jen budovat svou osobní značku, kde jsi sám za sebe. Je nutné najít další lidi, kteří budou společně smýšlet, budou mít podobné názory na hudbu. A potkat takové lidi se rovná pomalu výhře v loterii. Takže o kapelu jsem se pokoušela. Nevyšlo to. Jsem té myšlence stále otevřená, ale dneska jsem se rozhodla jít cestou dělat svůj vlastní projekt. Zatím se to všechno učím. Sama skládám, produkuji, ale ráda bych si pozvala i nějaké hosty, ať už to bude hráč na kytaru, nebo někdo, kdo se ujme produkce. Ráda bych pro ně sáhla do zahraničí. Chtěla bych to mít na top úrovni, ale vnímám, že to úplně sama nedokážu. Paralelně pracuji na další věci, a to je bubenická show. Dostala jsem nabídku hrát v Číně na největší bubenické soutěži, kde na jednom pódiu stojí vaše bicí souprava a pak už jen vy a vaše vystoupení. Jakmile zahraju, měla bych se stát členkou odborné poroty, což vnímám za obrovský úspěch, ale snažím se k tomu přistupovat s pokorou.

Nedávno jsi zveřejnila studiový klip "Tibet Fall", což je stylově trochu jinde, než to, čím se většinou prezentuješ. Je to úmyslné vybočení?

Ne, není to úmysl, je to spíš tím, že od těch patnácti let jsem do sebe nasála tolik vlivů, že se to pak samozřejmě promítne i do tvorby. Nikdy jsem neměla to, že bych poslouchala jen rock nebo metal. Za bicíma ano. To jsem rockový bubeník, ale ve vlastní tvorbě jsem se i díky hře na klávesy posunula trochu jinam. Možná je to trochu kompenzace, ale já to beru jako relax, možná i jako ten únik.

Musím však potvrdit, že ten tvůj rockový drive je velmi rozpoznatelný i tady.

Ano, je tomu tak, tomu se určitě nevyhnu. Říká se, že člověk vždycky smrdí tím, co dělá nejvíce.

Koncertovala jsi s kapelou Limetal ve slovenské Previdzi. Co to bylo za akci a jak ses ke spolupráci dostala? Šlo o jednorázovku, nebo půjde o něco dlouhodobějšího?

Kluci mě nedávno oslovili na základě toho, že mě viděli v klipu Kiske/Somerville. Měli bychom spolu odehrát několik letních akcí. Ta v Previdzi byla po dvou našich společných zkouškách a vystupovali jsme před Wanastovkama a Kabátem. Nerada sama hodnotím vystoupení, to nechávám na jiných, ale za mě a za kluky si myslím, že to dopadlo opravdu výtečně. Strašně dobře se nám spolu hraje.

Měl jsem možnost zhlédnout záznam písně "Už víme svý", ve které společně s Limetalem hraješ, a jako pamětník této skladby, když ji ještě hráli coby Citron, musím říci, že to znělo naprosto úžasně.

Připravovala jsem se na to, a i když je to rock, chtěla jsem, aby to znělo vkusně a stylově. Chci zachovat ten charakter a nádech skladby, což se i podle tvé reakce povedlo. (smích)

Najdeš si v plném pracovním vytížení čas zajít si na nějaký plnohodnotný koncert? Když tu byla řeč o Helloween, půjdeš se podívat na jejich avizovanou tříhodinovou show, kde budou hrát v původní sestavě, tedy i s tvým parťákem Michaelem Kiskem?

Dnes už to není tak, že bych ty koncerty tak hltala. Ono je toho dnes tady opravdu hodně. Ale buď jdu na něco, co je pro mě opravdová srdcová záležitost a ještě jsem to neviděla, anebo, než na ty velké ryby, tak si najdu spíše nějakou oddechovou záležitost, takovou, kterou bych chtěla podpořit. Takovou, kde sama cítím, že to ta kapela dělá fakt dobře. A nemusí to být bezprostředně velká akce, klidně i klub. A co se týče koncertu Helloween s Michalem Kiskem, tak určitě. Kdybych měla Michaela jít třeba jen pozdravit, tak ráda. Ne, vážně, pokud budu v Praze, určitě si čas udělám a ráda se půjdu podívat.