Nejzajímavější místo na letošním Metronomu? Jednoznačně šapitó New stage. Na skromném pódiu se v sobotu odpoledne nejprve vystřídaly dva projekty Jakuba Kaifosze - nejprve sólový a anglicky zpívaný garážový rock Lazer Viking, o dvě hodiny později pak zrestartovaní Wild Tides, kteří se na novince "Sbohem a šáteček" naučili zpívat česky a údajně už tomu jinak nebude. O zábavu tak i díky netradičním prupovídkám k publiku nebyla nouze, jen těch chyb při hraní bylo nějak moc. Ale třeba to byl záměr, u nich jeden nikdy neví.

Kaifosz měl ale každopádně pravdu v tom, že britské The Pretty Things organizátoři příliš nepromovali a přitom se jednalo o jeden z nejlepších koncertů vůbec. Garážový blues rock s prvky rhytm and blues brázdí světová pódia už od roku 1963, pokud byste ale přes naštěstí zaplněný stan náhodou neviděli, těžko byste frontmanovi Philu Mayovi hádali dvaasedmdesát let. Tak živý, chytlavě melodický a svižný rock klasického střihu by si zasloužil mnohem důstojnější prostor.

Lenny se po vydání debutového alba Hearts rozhodla přidat na potěše pro oči, proto už ji nenajdete jen za klávesami jako dříve, ale po pódiu ČT Park stage skáče jak Hayley Williams z Paramore, vystřeluje na publikum salvy konfet a užívá si rockový odpich řady nových skladeb. Chvála jí přísluší i za to, že se rozhodla rozšířit řady fanoušků geniálních Kings Of Leon tím, že předělala jejich "Sex On Fire". A kdyby se jí ještě podařilo ubrat na přednahraných smyčkách a hrát té živé hudby co možná nejvíce, bylo by to úplně dokonalé.

Dobré skóre scény v šapitó trošku nabourali nevýrazní Baby In Vain z Dánska, vše ale vynahradili synth-popoví Shells, kteří se do Prahy vrátili po předskakování na únorovém koncertě The Naked & Famous a i tentokrát nenápadná zpěvačka nadchla jak svým hlasem, tak už vyladěnou hudební složkou a také coverem "Let It Go" talentovaného Jamese Baye. Podobně jako výborní Garden City Movement z pátku se tak pro mnohé určitě stali jedním z festivalových objevů.

Na hlavní scéně se David Koller vystřídal s Blood Red Shoes, jejichž půvabná zpěvačka Laura-Mary Carter se ani po letech od koncertů na Rock For People či v Lucerna Music Baru ještě nenaučila pousmát alespoň třikrát během vystoupení, těžko tak uhodnout, zda se jim tentokrát v Praze vůbec líbilo. Vše ale vynahrazoval sympatický přístup bubeníka Stevena Ansella a kdyby zvukař mikrofony obou vystupujících nedal tak potichu, možná bychom i rozuměli, co nám mezi hity "Don't Ask", "Cold" a novinkami z chystané studiové pětky, chtěli sdělit.

Young Fathers jsou mimozemšťani. V dobrém slova smyslu, samozřejmě. Jejich hip hop je na míle vzdálen veškerému pozlátku a egocentrictví, které si s tímto žánrem většina lidí běžně spojuje. Hypnotická muzika se soulovými zpěvy, ale i zvířecími skřeky návštěvníky Metronomu přenášela do špinavého Edinburgu a z tama až do Nigérie a Libérie, kde mají členové tříčlenné formace doplněné o bubeníka kořeny. Expresivní a nenapodobitelné tance zejména v podání strhujícího Kayuse Bankoleho dávaly zapomenout na všechno kolem a to včetně už dávno navázaného vztahu s českým publikem, který formace má ještě z doby, než za svůj debut "Dead" získala v roce 2014 Mercury Prize. Z Young Fathers nešlo spustit oči ani je následně vymazat z paměti a přesně tak to má být. Neuvěřitelná show.

Existuje hned několik důvodů, proč byli na Výstavišti Kasabian lepší než Sting. A to i přesto, že zatímco o bývalém členovi The Police čte pisatel autobiografické knihy a s chutí si luští příběhy obestírající jeho písně, z formace z Leicesteru má díky jejich koncertní hyperaktivitě dlouhodobě spíše srandu. Přece jen - vidět Stinga čtyřikrát a vždy to mít za velkou událost, zatímco u Kasabian si autor odškrtl už devátý koncert, ačkoliv by se skupina do jeho top desítky ani náhodou nedostala, to už je trošku zvláštní. Nepochopte to špatně, oba headlineři splnili, co se od nich očekávalo a v pomyslném žebříčku nejlepších koncertů letošního ročníku by obsadili vrchní dvě příčky.

Jenže zatímco Sting odehrál z dlouhodobého hlediska spíše standardní vystoupení, Kasabian na sobě zamakali. U pětašedesátiletého umělce se momentálně razí heslo, že krev je hustší než voda, takže místo brilantních instrumentalistů typu bubeníka Vinnieho Colaiuty, houslisty Petera Tickela a vokalistky Jo Lawry prostor dostali syn dlouholetého doprovodného kytaristy Dominica Millera, který se jmenuje Rufus a backvokály obstaral Stingův syn Joe Sumner. A i když oba odvedli dobrou práci a momenty, kdy se připojili ke svým otcům patřili k nejsilnějším, předchozím spoluhráčům se pochopitelně nemohou rovnat. Další důkaz poskytl mladý hráč na tahací harmoniku, kterému to v sóle během "Shape Of My Heart" párkrát ujelo. A do třetice kromě několika velkých hitů typu "King Of Pain" nedošlo ani na obvyklé příběhy, kterými zpěvák a baskytarista dokresloval pozadí vzniku jednotlivých skladeb. Pro běžného diváka prkotiny, hardcore fanouška však podobné minely zamrzí.

U Kasabian se naopak v posledních letech stabilně roste. Zdá se, že rozpačité koncerty z období turné k "Velociraptor!" a částečně i "48:13" jsou minulostí. Tehdy bylo napětí mezi ústřední dvojicí takřka hmatatelné a ani drogám se údajně kapela nevyhýbala. Přinejmenším už od koncertu na Colours Of Ostrava se ale situace stabilně zlepšuje a kapela jako kdyby si konečně začala uvědomovat svoji velikost a začala se stavět ke koncertům zodpovědněji. Pryč jsou urážky Juliana Casablancase i Justina Timberlakea, do pozadí ustoupilo i spratkovité chování zpěváka Toma Meighana.

Ne že by se už rozvedený otec pětileté dcery Mimi nedokázal pořádně rozparádit, jen už to všechno začalo být ke prospěchu věci. Strhnout publikum na svou stranu hned během úvodní skladby "I'll Ray (The King)" je něco, co jsme u nich ještě neviděli. Obrovská světelná stěna se stroboskopy a působivou laserovou show je také prvkem, který se k headlinerům Glastonbury z roku 2014 velmi hodí. A setlist plný hitů, během něhož Meighan s rozpustilým kytaristou Sergiem Pizzornem ani moc nemusí hecovat publikum, k tomu, aby dalo ruce nahoru, to už je vyloženě paráda.

Kasabian tentokrát v Praze zahráli s velkou chutí a předvedli show, která je hodná jejich věhlasu. A i když toho z novinky "For Crying Out Loud" nezaznělo mnoho, tak jak "Bless This Acid House", tak "Comeback Kid" a také první singl "You're In Love With The Psycho", který v tak neuvěřitelných rotacích protáčí Óčko, zafungovaly naživo hned napoprvé. Nebýt skladby "Treat", během níž frontman na chvíli zmizel do zákulisí, díky čemuž publikum na moment vychladlo, nebylo by vlastně co kritizovat. Závěr s "Vlad The Impaler" a "Fire" totiž neměl chybu. Devítka tedy výborná, nezbývá, než se začít těšit na koncert číslo deset. Sziget je tady co nevidět.