Za poslední dva roky se pověst francouzského jazzového trumpetisty Erika Truffaze v Praze poměrně slušně rozšířila. Návrat do Lucerna Music Baru musel být příjemný i pro něho samotného, koncertní sál byl v podstatě narvaný diváky, kteří evidentně věděli, co očekávat; a podle více než vřelých reakcí nemohli být zklamáni. Pod pódiem se mísili prošedivělí fandové davisovského freejazu se středoškolskou mládeží fascinovanou setkáním s opravdovou muzikou (jistě mnohem opravdovější, než poslouchá většina spolužáků) naživo, do toho náhodní euroameričtí turisté, kteří si (dík ceně lístku - jaký koncert by také mohl stát sedm Euro) do poslední chvíle museli myslet, že půjde o revival renomovaného Truffaze.

Alespoň u nás nejznámější francouzský trumpetista se v jakémsi rozhovoru prořekl, že jeho muzikantský život nabral nejzásadnějšího obratu poté, co slyšel desku "Bitches Brew" od Milese Davise. Čímž v podstatě definoval styl hry, který produkuje, možná nechtěně, leč nejpřesněji, jak by to bylo možné. Samozřejmě se nejedná o nápodobu davisovského přístupu k trumpetě, nejedná se ani o styl, který v podstatě šel nějak definovat. Davisovi je (krom bravurního zvládnutí nástroje) blízký nutkáním s jazzovou hudbou experimentovat, vsouvat do ní prvky z jiných žánrů, bavit se samotnou hrou a chutí komunikovat s ostatními muzikanty. Zejména poslední část Truffazova vystoupení, ve které se na pódium konečně dostalo potřebné uvolnění, naplňovala (se zavřenýma očima dokonce velmi sugestivně) představy o tom, jak by mohl vypadat domnělý koncert Davise v tomtéž prostředí.

S touhou objevovat nové možnosti a využívat módní technologie se ale může pojit i ústup nadhledu a soudnosti, které se v samém oslnění novou technikou povytrácejí. Každý z muzikantů měl okolo sebe baterii efektových krabiček, které se s urputnou potřebou snažili využít. Z principu vítané oživení se však místy proměňovalo až v samoúčelnou manýru, která vývoj skladeb paradoxně přibržďovala a utlumovala. Jistě, když se plná funkčnost krabiček ověří jednou pro zpestření, je to velmi příjemné - kontrabasista Michel Benita, který si na místě naprogramoval napřed rytmus tvořený rytmickým poplácáváním jeho "káči", poté do něj vsunul melodickou smyčku, aby nad tento podklad mohl začít sólovat - tak naprosto výtečně vyplnil pauzu, kdy kytarista vyměňoval strunu. Když se ale pro samé experimenty s technikou přestávají muzikanti soustředit na obsah toho, co právě hrají, a začnou se uzavírat do soběstačného prostoru, ve kterém přestává být místo pro ostatní (nejnápadnější byl v tomto ohledu bubeník Philippe Garcia, jeho práce s efektovou deskou byla navzdory ohromné vynaložené energii často buď neslyšitelná nebo jen dublovala živé zvuky), je to přinejmenším, zejména s přihlédnutím k potenciálu, který mají, škoda. Nejzdravěji vyváženou potřebu využívat efekty měl snad jen kytarista Manu Codjia, k jehož neskutečným, arabskou exotikou nasáklým sólům, ani nebylo třeba nabubřelých zvukových inovací.

Zážitek s Erikem Truffazem naživo byl v každém případě ojedinělý a místy nebyl daleko od pocitu něčeho harmonického a naprosto dokokonalého. Škoda jen, že taková místa žačala přicházet a usazovat se až v druhé polovině koncertu (tedy v podstatě v přídavcích, poprvé chtěli skončit po hodině hraní), představa, kam by tato konvergence k ideálu pokračovala, by byla velmi hřejivá. Snad se dočkáme při příští návštěvě Truffaze na pražském Agharta Jazz Festivalu... kéž by tak do té doby experimenty s krabičkami srovnal na úroveň ostatních vyjadřovacích prostředků.

Erik Truffaz + Ladyland kvartet, Lucerna Music Bar, Praha, 30.10.2002